Padesátiletý Jan (jméno je vymyšleno) říká, že v dětství neměl žádné hezké zážitky, protože jeho otec byl neustále opilý. Když přišel z hospody domů, bil matku i děti, a tak před ním strachy všichni utíkali a spávali venku. Jana to poznamenalo natolik, že se stal věčně zavřeným trestancem v kriminále i na svobodě.

Jaké jsou vaše vzpomínky na rodiče a vůbec dětství?
Narodil jsem se ve smíšeném manželství, máma byla cigánka, otec Čech. Na tom, že se rodiče rozvedli, měl největší podíl otec, alkoholik. V hospodě byl pořád, měl tam kamarády, kteří mu byli přednější než rodina. Sobotní nebo nedělní rodinný oběd jim dokonce nosil do hospody, aby nemuseli odejít poobědvat domů. Nehleděl na to, že nám nezůstalo nic. Když mu to máma vyčítala, zbil ji a my se sestrou jsme se na to museli dívat. Bylo to něco hrozného. A když jsme o ni strachy křičeli, zbil i nás. Žili jsme v děsu. Jeho jsem nenáviděl, ale mámu jsem měl rád, miloval jsem ji. Život s alkoholikem ji ale poznamenal, byla psychicky narušená.

Co to pro vás všechno znamenalo?
V šesti letech jsem šel do děcáku a byl jsem tam až do osmnácti. Byla to obrovská změna, pamatuji si, že jsem pořád plakal a volal mámu. Vychovatelky mě za to bily, zavíraly mě samotného do místnosti, chtěly, abych byl ticho a neplakal. Starší kluci mě na záchodě také bili, chtěli abych je vyhonil. Chtěli orální sex. V té době jsem nevěděl, o co jde a hrozně jsem se bál. Když jsem to neudělal, stáhli mi trenky, drželi mě a chtěli anální sex. Pamatuji si, že se mě jedna vychovatelka zastala a případ se řešil u ředitele.

Kam směřovaly vaše kroky po propuštění z dětského domova?
Život v děcáku mě poznamenal. Když mě propustili, rodiče už nežili, pracoval jsem v ocelárně a bydlel na ubytovně. Dlouho jsem si svobody neužil, po dvou letech jsem vyfasoval sedmnáct měsíců vězení za krádež embéčka. Nemohl jsem se s tím vyrovnat, výkon trestu mě deptal, harašilo mi v bedně, ve vězení jsem se léčil na psychiatrii. Po propuštění jsem nastoupil do práce a tam si na mě zasedl mistr. Nelíbil jsem se mu, byl jsem pro něj jen zloděj, gauner a kriminálník. Jednoho dne jsem to už nevydržel a praštil ho. Byl jsem souzen za těžké ublížení na zdraví a vyfasoval jsem tři roky. Bože můj, byla to těžká a dlouhá léta. Když jsem šel na svobodu, už jsem neměl čistý trestní rejstřík. Bylo to něco hrozného. Ve společnosti jsem byl nežádoucí a diskriminovaný. Dělal jsem ve slévárně v brněnském Zetoru, ale dívali se na mě skrz prsty, nedůvěřovali mně a hlídali mě. Nemohl jsem nikomu nic říct, nemohl jsem nikoho ani poslat do prdele. Drželi mě v šachu, musel jsem poslouchat na slovo a šlapat jak hodinky. Za trestné činy jiných jsem byl možným pachatelem já, byl jsem pořád zadržován, vyšetřován a vyslýchán. Život na svobodě byl pro mě také vězením.

Ocitl jste se později ještě ve vězení?
Jednou jsem se na vesnické zábavě pořádně ožral. Do Brna mně už nic nejelo, na návsi stál zaparkovaný autobus, tak jsem ho otevřel, nastartoval a jel. Jenže co čert nechtěl, havaroval jsem a sjel jsem do škarpy. Mně se nestalo nic, ale autobus byl rozbitý. Za dva dny si pro mě přišli, našli mě podle otisků prstů na volantu. Dostal jsem čtyři roky nepodmíněně. Být zavřený za komunistů nebyla sranda: existoval dvojí řád – vězeňský a ten, co si udělali sami odsouzení. Silní na slabých vykonávali nejhorší a nejhnusnější zvěrstva. Napili se i lidské krve. Kdo tam byl, ten ví, o čem mluvím.
Odseděl jsem trest a šel na svobodu. Říkal jsem si: tak, a teď už si dám pokoj, už toho mám dost. Chtěl jsem žít jako ostatní, chtěl jsem mít rodinu, manželku a děti. Oženil jsem se, miloval jsem, byl jsem milován, chodil jsem do práce, vydělával peníze a staral se. Už se zdálo, že je vše v pořádku, ale byl to jen sen, ze kterého mě probudila moje nevěrná manželka. A tak jsem do toho zase spadl. Napřed jsem si to vůbec neuvědomil, ale brzy jsem poznal, že jsem v tom zase až po uši. Když jsem se jednou vrátil z práce domů, našel jsem manželku s chlapem v posteli. Křivda páchaná na mém životě vykonala dílo zkázy. Byl jsem nepříčetný, slepý, hluchý, chlapa jsem vyhodil oknem a manželku zbil. Spadla při tom na hlavu tak nešťastně, že na následky zranění v nemocnici zemřela. To už na mě bylo moc, proklínal jsem otce, matku a dával jim za všechno vinu. Jenže ani já jsem nebyl bez viny a soud mi vyměřil sedm let natvrdo. Nikdy se nesmířím s tím, co se stalo. Trápí mě výčitky svědomí za život manželky. A můj život? To je jedno velké neštěstí a peklo na zemi.

Gejza Horváth