Bylo strašně pozdě a já si říkala: „Teď už mě na ubytovnu nepustí. Kde budu spát?“ A on hned na to: „Pojď se mnou, přespíš u nás.“ Nepřišlo mi to vůbec divné, protože ze Slovenska jsem věděla, že Rom nechá vyspat každého, kdo k němu přijde. „A také se najíš,“ řekl.

Začalo pršet, a tak jsme chvátali, až jsme po chvilce přišli k baráčku. Uvnitř se svítilo a za stolem sedělo několik Romů. Hned se zajímali, kdo jsem. A on prý: „To je moje nevěsta.“ Podívala jsem, jestli si dělá srandu. Nedělal, myslel to docela vážně, jenž to jsem ještě nevěděla. „Což o to, hezká je, oči má krásné, ale je hubená a nemá žádný prsa,“ řekl jeden starý Rom. Chlapec se usmál a já jsem zčervenala. Odvedl mě do jiné místnosti, ohřál jídlo a přikázal, abych si svlékla promočené oblečení a zalezla pod peřinu. Když jsem se ráno probudila, styděla jsem se, že jsem tak dlouho lenošila. Chlapec žil s babičkou a s dědou. Dostala jsem najíst. Oblékla jsem se a šli jsme ven. Vzal mě ke svým rodičům a sourozencům. Nelíbilo se mi tam, on to vytušil, a tak jsme odešli. Celý den jsme chodili po městě a povídali si. „Zítra půjdeme na zábavu, chceš?“ zeptal se.
Když jsme se večer vrátili z procházky, byl barák plný Romů. Přišli si mě prohlédnout, protože ten hoch řekl prarodičům, že to myslí vážně a že mě chce. Druhý den jsem pomohla, s čím bylo třeba. Těšila jsem se na zábavu. Odpoledne jsme šli koupit lístky na vlak. Bylo mně to divné, chtěli jsme přece jít na tancovačku. Zeptala jsem se, kam jedeme, ale prý uvidím. Asi po hodině jsme vystoupili na malém nádraží. Šli jsme cestou mezi loukami a poli necelou hodinu až jsme dorazili do jedné vesničky. Když jsme došli k malému domku, chlapec vytáhl klíče a otevřel dveře. „Ty tu bydlíš?“ ptala jsem se udiveně. „Hm, my tu děláme a přes týden tady bydlíme,“ odpověděl.
Na dvoře běhalo plno kuřátek a slepic. Dal jim vodu, nasypal zrní. Potom jsme šli na zábavu do hospody. Myslela jsem, že půjdeme na romskou zábavu a zatím jsme šli na vesnickou. Líbilo se mně tam, čas ubíhal a najednou bylo pozdě večer. Do Budějovic už nic nejelo, a tak jsme tam přespali. Byla to moje první noc s mužem. To víte, že jsme se nemodlili.
Ráno jsme se vraceli zpátky do Budějovic. Na nádraží čeka la babička i chlapcova máma s tátou. Cestou se mě ptal, kam že to mám nastoupit do práce. Když se dověděl kam, řekl, že nikam nepůjdu, že mě uživí, že peněz má dost a že mně může koupit všechno, co budu chtít. Když jsem všechno zvážila, uvědomila jsem si, že na tom nejsem nijak dobře, že nemám vlastně kde být. Chlapec byl hodný, koupil, co jsem chtěla. Chodil do práce a vydělával peníze. Já jsem měla muže a jezdila s ním do vesnice, kde všichni pracovali: babička v kravíně, děda a můj muž pokládali obrubníky kolem potoků, říkalo se tomu meliorace. V zimě dělali na stavbě, stavěli se tam bytovky. Peněz měl dost.
Já jsem pomáhala babičce; uklízet jsem docela uměla, ale vařit ne. A tak mě začala učit vařit. To bylo něco! Když jsem se učila dělat nudle, bila mě válečkem přes prsty, dokud jsem neudělala těsto jak má být. Naučila mě všechno. Starala se, abych se všechno pořádně naučila. A já jsem poprvé v životě pocítila, že mám rodinu. O všechno jsme se dělili, všude jsme chodili pohromadě, když se něco kupovalo, šli jsme všichni. Jeden o druhého jsme se pěkně starali. Do práce se chodilo celý týden, v sobotu jsme chodili do kina. Strašně jsme si na sebe zvykli, měli jsme se moc rádi, babička a děda na mě nedali dopustit. Já jsem je měla také moc ráda.
Babička byla dost tmavá, a tak se za námi ve městě každý otáčel. Ona tmavě hnědá, já bílá. Jednou se mě ptala, jestli se za ni nestydím. „Nestydím, mně je jedno, jestli jste černá. Lidi koukají na barvu pleti, ale neví, jak jste skvělá,“ říkala jsem jí. Pohladila mě a já mám tuto chvíli pořád v paměti. Užila jsem si s nimi hodně srandy. Babička byla přísná, děda měl rád pivo a rum. Když se opil, bylo u nás veselo…

Markéta Šestáková,
České Budějovice
(konec)