CIKÁNI NA SLOVÁCKU

Kdo projížděl, nebo prošel Slováckem, jistě si povšiml cikánských táborů, které jsou rozloženy téměř u každé větší obce, nebo každého města. Jest to zjev, se kterým se nesetkáváme nikde jinde na Moravě a v Čechách pak již vůbec ne. Ještě před světovou válkou projížděli našimi kraji cikáni ve velkých tlupách. S těmito tlupami však cikáni ze Slovácka neměli nic společného. Moravský cikán se liší od cizích soukmenovců, až na malé výjimky, usedlejší krví. Je to prostě usedlík, jehož praděd rozbil kdesi svůj tábor u vesnice nebo města, někde v chráněném místě proti větrům, blízko vody a od té doby tam jeho potomstvo žije. Jen ženitba bývá příčinou vystěhování se příslušníků, nebo příslušnice tábora.

Na Slovácku již mnoho cikánů pracuje. Bagrují na řece Moravě písek, pracují jako pomocní dělníci na stavbách, kanalisacích, opravě silnic a také u rolníků na polích. V posledních letech byli cikánští chlapci zapsáni v různých živnostech jako učni. Mnoho cikánů bylo do nedávna obchodníky, hlavně s koňmi. To byla cikánská elita, která o výročních trzích uváděla v hospodách všechny ostatní smrtelníky v úžas. Ostatní pak, kteří nenáleží k žádné jmenované kategorii jsou zloději. A těch je nejvíce.
Cikáni, až na některé výjimky, nenavštěvují školy, proto většina jich neumí číst ani psát. Rodiče ostatních dětí se ohražovali proti návštěvě cikánů v obecných školách, proto nyní byla ve Starém Městě u Uh. Hradiště zřízena cikánská škola, první toho druhu v Protektorátě. V některých obcích cikáni ovšem do školy chodí. Zejména ve Svatobořicích u Kyjova, odkud vyšel také první cikánský doktor práv. Také ve Strážnici navštěvují cikáni školu a cikánská omladina má zde dokonce svůj ochotnický kroužek a jím pořádaná divadelní představení těší se veliké oblibě nejen cikánů z dalekého okolí, nýbrž i domácího obyvatelstva.
Mluví a píše se mnoho o cikánském humoru, koluje mnoho historek a anekdot o cikánech a jejich nápadech. Cikánského humoru však vlastně není. Cikán nemá smyslu pro humor, a to co my spatřujeme komickým a humoristickým, je jen výslednicí cikánova primitivního myšlení, a to myšlení vážně míněného a pro něj přesvědčivého.
Veřejných zábav se zúčastňují cikáni na Slovácku velmi zřídka, poněvadž pořadatelé odmítají cikány vpustiti. Takových pět cikánů, když se podnapijí, dovede ze zábavy udělat krvavé bojiště a z hospody kůlničku na dříví. Omezují se proto ve svých zábavách na své tábory. A tak za letních večerů plane uprostřed cikánského tábora veliký oheň, v jehož záři mihají se siluety cikánů a cikánek. Temnou krajinou nesou se tklivé zvuky houslí a harmoniky, tu a tam zazní i zpěv. Když táborový oheň uhasíná, slábnou i zvuky nástrojů, ale vzmáhá se křik, hádka a na konec bitka, která zpravidla končí několika bodnutími nožem. To už jsou všichni opilí. Zalézají pak do svých brlohů, kde v hromadě hader spí již několik cikáňat. Tam vyčkávají příštího jitra, aniž by o něm dříve uvažovali, co přinese nového. Pro ně nic, než repetici bědného života, na kterém však velmi lpí. Cikán nechce jiného života, ač jej zná.

Svoboda 28.11.1940
Připravilo Muzeum romské kultury