Je směšné přít se o tom, kdo se nejvíce zasloužil o úspěch té naší „sametové revoluce“. Celkem vzato je to jasné. Neškodí však trochu si to rozebrat.
Náš pan prezident Václav Klaus tvrdí, že disidenti revoluci neudělali. To se mu ani nedivím, protože on jim nemůže přijít na chuť. Ale měl by. Vzpomínám si, že v těch pohnutých dnech pan Klaus přišel právě za těmi disidenty a nabídl jim své služby. Oni je přijali a – udělali nepochybně dobře. Václav Klaus se pak zasloužil o mnohé a mohl to dělat hned a neměl žádnou časovou ztrátu v tom konání. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby disidenti nebyli „takoví, jako oni.“

Prezident Klaus nemá pravdu ani v tom, když tvrdí, že lidé s totalitním režimem nesouhlasili, sice nedemonstrovali, nebouřili se (jako to dělala malá skupina disidentů), ale naopak vytvářeli svou pasivní resistencí předpoklady pro revoluci 17. listopadu.. To už si jen něco namlouvá. Sám ví nejlépe jak to bylo, patřil do této mlčící skupiny také. Fungovalo to jinak. To jen teď po létech se objevují přirozené snahy omlouvat něco, co zrovna nebylo příliš poctivé a čestné, ale lze to pochopit. S pasivní resistencí bychom mohli vydržet ještě dalších 50 let v totalitě.
Stručně řečeno situace ve světě i uvnitř naší země uzrála, byla příznivá pro revoluční změny a náhoda, ke které nesporně přispěly studentské bouře, smetla režim, který byl tak slabý a neschopný, že si ani příliš nedovolil vzdorovat. Důležité je, že malá skupina disidentů byla připravena, aby (byť sama překvapena) se dostala do čela revoluční vlny a formulovala nejzákladnější principy změny. To je nesporná zásluha vzdorných intelektuálů, která by měla být spíše oceňována než zatracována.
Události pak postupně nabývaly charakteru vývoje směřujícího ke standardním demokraciím. Je přirozené, že většina disidentů pak ztrácela, až na malé výjimky, své postavení a vliv. Jedno si však uchovala a stále uchovává: poctivost, čestnost a statečnost v přístupu k veškerému konání.
Okolnost, že se tak chovala dávno v minulosti, by měla být i dnes vnímána jako přednost a záruka právě takového způsobu konání. A to zejména dnes, kdy se mnoho záležitostí ve společnosti děje jinak, poklesle v politice, podnikání, společenském ovzduší, ve zbídačování těch nejslabších a méně schopných bez náležitě tvrdých ramen. To je deviza těch, kteří neváhali obětovat svá postavení, pohodlný život a neváhají tak činit i dnes, kdy to opět přichází na pořad dne.

Karel Oswald