CIKÁNKA
Snědá cikánka Pola zavířila svou širokou suknicí, plná lýtka se naposledy zablýskla, a pak malebnou úklonou zakončila svůj tanec. Bouře potlesku naplnila varieté a vytryskla smějící se Pole k nohám. Milovala opojení z úspěchu a byla nadšena, když potlesk trval hodně dlouho. Maje srdce naplněno radostí, spěchala po ukončení svého vystoupení do šatny, bzučíc si veselou písničku. Vtančila do své šatny, ale na prahu se zarazila. Kam jen oko zahlédlo, všude samé květiny, z nichž překrásná vůně se jí linula vstříc. Zatleskala svýma ručkama a s dětinnou radosti zavolala do chodby, „Míšo, Míšo, podívej se na tu nádheru“. Váhavě vešel za ní do šatny mladý muž a zavřev dveře, pohlížel na spoustu květinových darů. Neměl z těchto pozorností mužů vůči Pole velkou radost, bál se, aby mu neodešla, zlákána jejich nabídkami. Cítil se zodpověden, za ni, protože ji přivedl do města, kde na mladou hezkou ženu číhá tisícero nebezpečí. Pozoroval již několik dnů, že Pola odcházela odpoledne ven, a vracela se s divně rozzářenýma očima, bývala pak velmi tichá, jakoby někoho myslila. „Míšo, podívej se, pozvání od našeho řiditele“, zvolala v tom Pola, a přerušila jeho další úvahy.

„Nenamítej nic, to pozvání musím přijmout, Míšo, popřej mi trochu radosti,“ žadonila Pola prosebně. „Nu dobrá, bavíli tě to, půjdeme.“ „Jak to půjdeme, řiditel zve přece jenom mě?“ tázala se nevinně Pola. „Ach tak, ty tedy půjdeš a já mám zůstati doma sám? Dobrá, nebudu tě více zdržovati, Polo, čiň, jak sama rozumíš.“ Otočil se a rázně vyšel ze šatny, nechaje překvapenou Polu samotnou. Vyšel do ulice a zahloubal se do vzpomínek. Ještě před třemi měsíci jezdila Pola s celým táborem cikánů po světě, vykládala lidem z ruky a kradla jak se dalo. Jednou spatřil ji tančiti v lese na palouku za zvuků cikánových houslí. Zalíbila se mu její pružná postava i dokonalý tanec, zavolal na ni, a dal se s ní do řeči. Tázal se, proč neopustí potulný život a nevěnuje se tanci. Zasmála se, blýskla svými bílými zuby a odpověděla: „Vezmeli mě pán s sebou, tož půjdu.“ Míša Stach byl tehdy chudý malíř neznámého jména, ale jeho obrazy začínaly býti poslední dobou pozoruhodné. Pomyslil na to, že byla by Pola hezkým modelem pro obraz, a tak odpověděl jí, že chceli, může s ním jíti hned. „Pokusím se sehnati angažmá pro Tebe, zatím můžeš mně státi modelem.“ Pola svolila, sbalila si do uzlíčku pár svých svršků, dala táboru vale a odešla s Míšou do města. Hned druhý den dal se s chutí do malování cikánčina portretu. Za necelý měsíc byl hotov a na právě konané výstavě dostal obraz „Cikánka“ první cenu. Míša stal se rázem slavným a za peníze, které dostal za některé svoje obrazy, pronajal si atelier s pokojíkem a přestěhoval se. Obraz „Cikánka“, který založil jeho slávu, si ponechal a umístil jej na čestné místo ve svém atelieru. Zatím byla Pola, jak Míša předvídal, angažována do varieté, nakoupil jí tedy šatů a vzal jí k sobě. Její stále dobrá nálada a veselý úsměv byly dobrodiním pro zasmušilého Míšu. Pola se velmi změnila, a z divokého dítěte přírody stávala se dokonalá slečna. V té době se také Míša do ní opravdově zamiloval, a tak nebylo večera, aby na ni nečekal. Tak tomu bylo i dnes. Těšil se, jak ztráví spolu hodinku při koflíku čaje, bude mu zpívati své veselé písně a zatím jde sám domů.
Pola po jeho odchodu pohodila svou hezkou hlavou a pronesla mezi rty: „Ať si jde, hloupý bloud.“ Pak začala svlékati kostym, stírala ličidlo s obličeje a převlékala se do svých šatů. Za malou chvíli vešel do dveří pán, a zvolal: „Tak už je hotova, maličká?“ „Přijdu hned,“ odvětila Pola a pudrovala si svůj malý nosík. Zavěšeni kráčeli spolu k autu, které je odváželo za dobrodružstvím!
Pola se již k Míšovi nevrátila. Druhý den odpoledne přišel si do bytu sluha pro její věci a odevzdal Míšovi dopis. „Odpusť, nemohu se více k Tobě vrátit, vím, že bychom si nerozuměli, půjdu sama svou cestou.“
Dny, které nyní nadešly, byly pro Míšu neskonale smutné. Pola mu všude scházela, nemohl malovati, zdálo se, že s Polou odešlo i jeho nadšení pro práci. Kterýsi přítel jej vyzval, aby s ním odjel do ciziny, a tu Míša neváhaje svolil. Procestovali spolu hezký kus světa a po několika měsících usadil se Míša v Italii, aby začal zase pracovati. Na Polu již tak často nevzpomínal a také vrátila se mu chuť a nadšení pro práci. Za dvě léta, která ztrávil v hezké vesničce na pobřeží moře, namaloval několik obrazů, které měly pronikavý úspěch.
Přešlo pět let, když navrátil se slavný malíř Míša Stach do své domoviny. Najal si zase svůj bývalý atelier k další tvořivé práci. Nepřišel však sám, přivedl s sebou svoji mladičkou choť, usadili se v hezké vilce a Míša prožíval klidné dny štěstí. V jeho atelieru na čelném místě visel zase obraz „Cikánka“, který mohl již několikráte výhodně zpeněžit, ale chtěl si jej nechati jako památku na svůj prvý úspěch.
Pola zatím užívala života plnými doušky. Střídala své milence podle nálady a vesele hýřila. Šla z náruče do náruče, kdo ji mohl zaplatiti více přepychu, u toho zůstala déle. Krása její však brzy uvadala a Pola ocitla se jednoho dne opuštěna, bez peněz. Toulala se nějaký čas sama, vrátila se pak ke své tlupě cikánů, odkud kdysi odešla, ale ti jí opovrhovali, takže raději vrátila se zase do města. Vedla bezútěšný život a často vzpomínala si na své začátky a na dobrého Míšu. Jedenkrát zavedly jí její kroky do domu, kde míval Míša svůj atelier, a tu ze zvědavosti vyšla po schodech nahoru, aby se podívala, kdo tam bydlí. Překvapena spatřila na dveřích Míšovu visitku, a tu puzena zvláštní neodolatelnou mocí, stiskla kliku, a vešla. Uviděla známou místnost s širokými okny a uprostřed stěny svůj obraz. Pokoj byl však prázdný, po nikom ani památky. Pola usedla na židličku a dívala se uslzenýma očima na svou bývalou podobu. Celý život proběhl jí před očima a uvědomivši si nynější kruté postavení, rozhodla se k svému činu.
Míša Stach potřeboval si nutně vyříditi nějaké záležitosti. Vracel se asi za hodinu zpět, chtěl odemknouti a tu teprve zjistil, že ve svém spěchu opustil atelier, aniž by zamkl. Otevřel tedy, vešel a tu se jeho zrakům naskytl hrůzný pohled. Před jeho obrazem „Cikánka“ ležela postava ženy v tratolišti krve. Přistoupiv blíže, poznal v ní Polu, ale v jakém ubohém stavu. Z prsou trčela jí malá dýka, kterou měl ležeti na svém stole. Tu vstoupily mu slzy do očí a rty šeptaly tichou modlitbu za duši zemřelé. Strohá policejní zpráva o sebevraždě ukončila životní příběh krásné cikánky Poly.

L. V.
Nedělní list, č. 96, 1940
Připravilo Muzeum romské kultury

V této rubrice uveřejňuje Muzeum romské kultury historické novinové články ze svých sbírek. Rok, ve kterém byl článek napsán je uveden na konci příspěvku, stejně jako deník, v němž byl tehdy uveřejněn. Informace zde uvedené tedy nejsou v žádném případě aktuální, mohou být i neobjektivní a zkreslené.