To tvrdí pan Rudolf Puška, romský podnikatel v Chebu o dětské prostituci a připouští prostituci pouze u dospělejších romských děvčat, která označuje za vyspělejší „mladistvé štětky“. Rád bych mu věřil a docela mu rozumím, když se snaží očistit jméno Romů. Obávám se ale, že skutečnost je mnohem horší, než si kdokoliv z nás umí představit. Neměli bychom před ní zavírat oči nebo si nasazovat růžové brýle.

Fakta jsou neúprosná, široké souvislosti neukazují cestu ze dna.
Ano. To, co říká pan Puška, platilo ještě před 60 léty, dnes už dávno ne. Bylo nemyslitelné, aby romská dívka šlapala chodník, o prodávání dětí pedofilům ani nemluvě. „Prástipen“ byl romský zákon a kdo se proti němu prohřešil, byl z romské komunity vyhoštěn. Vyloučení z komunitu znamenalo ztrátu existenční jistoty; přežívat bylo potom mnohem obtížnější. Tak se trestala nejen prostituce, ale i nevěra, pravda, především spíše u žen, než mužů.
Po válce došlo k masové migraci Romů do míst, kde byla příležitost získat práci. Šlo o oblasti průmyslové a vyskytovali se tam lidé odevšad, lidé bez vztahu k místu, které pro ně původně nebylo domovem. Tam Romové postupně upouštěli od svých staletých zásad. Docházelo k postupné destrukci hodnot. Tam a tehdy se vytvářely první předpoklady poklesu romských hodnot, s jejichž konečnými výsledky nyní zápasíme.
Není pochyb o tom, že k prostituci byly romské rodiny donuceny bezvýchodnou situací. V tom případě bych to ještě dokázal pochopit, i když je to smutný fakt, objevujeli se v nadměrné míře právě u romských dívek. Snad bychom mohli připustit, že jen v určitých lokalitách, pro prostituci zvláště příhodných a lákavých, díky cizincům, tedy v pohraničí. Ale prodej dětí pedofilům je v romské komunitě něco naprosto mimořádného a nebezpečného, možná ještě více než drogy. Je to úplné dno, nic horšího už není.
Administrativní opatření a sankce řeší věci jen málo. Je třeba pokoušet se odstranit příčiny tohoto stavu: nezaměstnanost, nedostatek perspektivy v životě – zejména pro děti. Destrukce humánních hodnot a jejich zúžení na materiální bohatství v dosti širokém spektru společnosti hraje svoji negativní roli. Všeobecně vzato je sice nutné dosáhnout zlepšení ekonomické situace, ale jen jako prostředku k dosažení jiných cílů než pouze těchto. Zásadní změna prostředí, v němž romské rodiny žijí, je nezbytná. Je to ostatně největší překážka zlepšení situace, mnohými našimi radnicemi dokonce umocňovaná. To vše vyžaduje mimo jiné obrovskou výchovnou práci v celé společnosti. To není a nebude snadné. Nevytvořímeli pro naplnění těchto zásad předpoklady už nyní, těžko dojdeme k cíli. A o to právě teď běží.

Karel Holomek