Zanedlouho jsou tady Vánoce, svátky míru, klidu a pohody, ale i shonu. Už teď začíná vánoční chaos spojený s nákupem dárků a s úklidem. Také u Romů vánoční horečka stoupá, peněženky se prázdní a mrazáky a lednice plní. Někteří na poslední chvíli zjistí, že by měli ještě vymalovat a jiným schází zase kokos, mák, anebo na Štědrý den dokonce i kapr.

A když konečně nadejde toužebně očekávaný čas a jedličku budeme mít ozdobenou, budeme prosit Boha, aby nám neodešla televize, bez které by byly tak drahé Vánoce smutné.
Za zavřenými dveřmi pak budeme čekat na Štědrý večer a těšit se na dobroty, které už dnes jíme bez svých bratrů, sester a bez svých příbuzných, a to proto, že se už nesetkáváme jako tomu bylo dříve. Pamatuji si, že kdysi se Romové na Vánoce těšili, očekávali je a když nadešly, chodili od domu k domu, pod okny hráli Kilos bandurki, kilos okurki, kilos mas pre zumin a vinšovali si. Bylo pro ně božím požehnáním, když měli o Štědrém večeru barák plný lidí. Děti dostávaly také dárky, ale většinou jen ty nutné: oblečení, na hračky nebyly peníze. A tak se mohlo stát, že někdo dostal v zimě koloběžku, i když ji chtěl v létě. Štědrý večer byl opravdu štědrý, na kapra jsme neměli, ale lokše s mákem nám moc chutnaly.
Myslím si, že Romům je dnes o Vánocích smutno – hlavně těm, kteří je jako děti prožívali na východoslovenských dědinách. To co bylo, se už nikdy nevrátí. Čas a doba vykonaly své. Romové přijali tradice českých Vánoc, ovlivnila je kultura národa, s kterým žijí.

Gejza Horváth