Reklamy hýbou naším světem, setkáváme se s nimi na každém kroku. Některé se omezují na pouhé srovnání, jiné se nás snaží šokovat a další sázejí na vtip. Čas od času se objeví i reklama, která nás nutí k zamyšlení. S jednou takovou jsem se nedávno setkala.

Dostaly se mi do rukou pohlednice s jednoduchými fotkami a výstižnými texty. Na jedné například byla porcelánová miska se zakrvácenými jídelními hůlkami a vedle stručný text: Milujeme jejich jídlo, tak proč nemůžeme strávit je? Tuto reklamu si objednala Poradna pro uprchlíky, jež tady uveřejňuje číslo konta pro posílání finančních příspěvků. Cíl této kampaně je jasný. Upozornit na problém utečenců a snažit se jim pomoci.
Podle statistiky, kterou si vede Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, požádalo v ČR od roku 1990 o azyl 67 591 lidí. Z toho bylo vyhověno 2382. Myslím si, že toto číslo je značně nedostačující, ale na druhou stranu si uvědomuji, že mnoho lidí možnosti požádání o azyl zneužívá. Nerada bych však tady polemizovala o tom, zda naše země poskytuje azyl dostatečnému počtu lidí či ne. Chtěla bych upozornit na délku řízení.
Ve výše zmiňované statistice se také dozvídáme, že průměrná délka řízení o udělení azylu je 908 dní, tedy téměř dva a půl roku. Dva a půl roku u nás žadatelé o azyl musí žít v nejistotě a s pocitem, že azyl stejně pravděpodobně nedostanou. V zahraničí stejná procedura většinou trvá ne o měsíce, ale spíše o roky méně. To, že naši úředníci mají vždycky spoustu času, je bohužel známý fakt. Jeho tragičnost si však často uvědomíme, až když rozhoduje o našem životě a budoucnosti.
Po v průměru dvou a půl letech se tedy více než 94 procent žadatelů dozvídá, že jim azyl udělen nebyl. Co se s nimi děje dál? Mohou se odvolat, a tím řešení de facto jen odložit nebo se pokusit získat jinou formu víza, což je stejně obtížné, jako získat azyl. Také mohou zkusit získat vízum do jiné země, která o ně nestojí, a proto jim ho s největší pravděpodobností taky nedá. Většina z nich tedy volí jinou cestu: nelegální pobyt. Náš stát se tak zbaví zodpovědnosti, aby ji následně převzal znovu, když bývalého neúspěšného žadatele zavírá do vězení. Na rozdíl od jiných států, hlavně ze západní Evropy, ten náš nemá dostatek peněz, aby odmítnutým jedincům alespoň zaplatil či přispěl na letenku do země jejich původu.
Jaké je řešení? To sama bohužel neznám, nicméně si myslím, že kdyby byli naši úředníci schopni vyřešit problém do několika měsíců (když to jde jinde, tak proč by to nešlo i u nás), odchod by pro žadatele nebyl tak tragický a možná by se našly i peníze na letenku (žadatel určitě za dva roky stojí stát více než letenka).
Na závěr mi tedy nezbývá nic jiného než parafrázovat další z pohledů, na kterém je rituální maska s ústy zacpanými papírem: Proč mlčíme k jejich současnosti, když nás tolik oslovuje jejich minulost?

Zuzana Labantová
Foto: autorka