Na přelomu června a července uspořádala Světová banka spolu se Sorosovým Open Society Institute v Budapešti velkoryse pojatou konferenci o postavení Romů ve střední a východní Evropě. Její součástí byl i seminář věnovaný etnicky diferencovaným statistikám, jež by umožnily hodnotit socioekonomické postavení Romů v jednotlivých státech. Špičkoví odborníci z vyspělých zemí, zejména anglosaských (USA, Velká Británie, Kanada), jakož i z Evropské unie, v Budapešti přesvědčivě argumentovali ve prospěch získávání etnicky diferencovaných dat. Vysvětlovali, proč se jich není třeba bát – právě ty země, které mají nejdelší tradici „etnických“ dat, jsou totiž těmi vzorovými i z hlediska ochrany osobních údajů. Statistická, hromadná data jsou prostě něco jiného než data individuální, osobní.

V diskusích opakovaně zaznělo i to, že mnozí Romové z jakési apriorní nedůvěry ke státním úřadům nechtějí žádné údaje poskytovat, čímž se od většiny západoevropských minorit liší. Západ nám přitom nemůže metodologicky příliš poradit právě ve vztahu k Romům; ti jsou ve většině západoevropských zemí natolik nepočetní, že ve statistikách vůbec nefigurují, anebo tam ani nejsou považováni za menšinu (např. ve Španělsku). Středo a východoevropští Romové mají z historického hlediska dobrý důvod obávat se jakýchkoli seznamů, ale u hromadných dat statistického charakteru (a tím spíše pak u sociologických průzkumů zaměřených na socioekonomické parametry) není taková obava odůvodněná a plyne spíše z neporozumění. Na druhé straně by však asi bylo nespravedlivé vytýkat tuto neznalost právě Romům, vímeli, že si i úředníci a publicisté běžně pletou správné požadavky ochrany individuálních údajů s neodůvodněnými obavami z jakéhokoli shromažďování dat, průzkumů či odhadů.

Západ a Východ, Anglie versus Francie
Jak už bylo naznačeno, jsou zapotřebí zejména data socioekonomické povahy (průměrný příjem, zaměstnanost, vzdělání) než prosté součty osob. Jsouli chráněny osobní údaje, pak při sběru takových dat nehrozí žádná diskriminace – a samozřejmě by o diskriminaci nešlo ani „na západ od našich hranic“, jak nesmyslně tvrdila Silvie Blechová ve svém zmateném článku v Lidových novinách. Je tomu přesně naopak. Právě „na východ od našich hranic“ si veřejnost, novináři i úředníci pletou hromadná data s individuálními a etnicky rozdělená data tam prostě chybějí. Západ, zejména pak anglosaské země, se etnických statistik nebojí. Výjimkou je Francie, kde ovšem odpor k etnickému rozlišování plyne ze zcela specifických právních poměrů; francouzská ústava totiž vyznává velmi přísný občanský princip a nepřipouští existenci národnostních menšin. (Francie na rozdíl od jiných zemí nepřistoupila ani k Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin!) Dnes však i francouzští experti často připouštějí, že dlouholetá absence etnicky rozlišených dat je handicapem.
Britové vědí, že jejich Indové za posledních 20 let dotáhli, ba v některých indikátorech dokonce předehnali, průměr majoritní populace, zatímco Pákistánci a Bangladéšané nadále zaostávají. Tvůrci veřejné politiky tudíž znají skutečný stav a mohou analyzovat jeho příčiny. Mohou tedy říci téměř s jistotou, že tento rozdíl je způsoben jinými rozdíly než diskriminací z důvodu barvy pleti, která bude asi u Indů i Pákistánců stejná, a soustředit se na odlišné kulturní faktory, které více či méně predisponují k úspěšné integraci do majoritní společnosti. Mohou pak vytvářet na centrální i lokální úrovni adresnou sociální politiku, která pomůže právě těm skupinám, jež jsou nadále ohroženy. Naproti tomu Francouzi nevědí, zda jejich Arabové či Afričané ve společnosti prožívají alespoň mírný vzestup, anebo naopak propad; chybějí jim informace pro srovnání s dobou před 1020 lety. A fasáda „nerozlišování“ je problematická i z hlediska ochrany před diskriminací: právě za touto fasádou může diskriminace probíhat téměř nepostižitelně. Vždyť nelzeli doložit odlišné výsledky (např. u soudních procesů pro stejný čin u skupin osob různé barvy pleti), můžeme o diskriminaci hovořit jen v hypotézách.

Všechno zásadně naopak
U nás – a v řadě jiných zemí střední a východní Evropy – jsme na tom podobně jako ve Francii, ačkoli u nás žádný zákon nezakazuje sbírat etnicky diferencovaná data. Úředníci, kteří v této souvislosti citují Listinu základních práv a svobod, si ji buď pořádně nepřečetli, anebo účelově klamou. Listina totiž pouze zakazuje vnucovat někomu (jedinci) národnostní identitu; sběr anonymizovaných dat samozřejmě zakazovat ani nemůže.
Je protismyslné, jak se u nás tyto obavy na nesprávném místě kombinují se „samozřejmým“ rasistickým škatulkováním: na jedné straně schovávání za „nerozlišovací“ fasádu, odůvodněné chybnými odkazy na Listinu, na druhé straně zcela nepřípustné porušování ochrany osobních údajů. Novináři i úředníci z čiré ignorance brání sociologickým průzkumům ke zjištění socioekonomických dat Romů, ale přitom vesele porušují ochranu individuálních dat.
Ministerstvo zdravotnictví např. hrdě přiznává v podkladech pro nedávný materiál Českého statistického úřadu, že vede rubriku „etnikum“ (včetně etnika romského) v registru pohlavních chorob a tuberkulózy, kde jsou jedinci uvedeni pod svým rodným číslem – což je nezákonnost jako Brno. Současně se však ministerstva brání systematickým sociologickým průzkumům zdravotního stavu, délky dožití, průměrného příjmu, zaměstnanosti a dalších proměnných u Romů, prý „aby to nevedlo k jejich diskriminaci“. Svatá prostoto! Pravdivěji ovšem tuto motivaci vystihl opoziční politik Martin Říman, který se v této souvislosti obává hlavně „pozitivní diskriminace“. Jinými slovy odmítá, aby se na základě zjištěných fakt realizovaly cílené kroky ke zlepšení stavu u příslušníků romských komunit.

Jak na tom vlastně jsme
Česká republika dnes neví, zda jsou na tom Romové co do zaměstnanosti, vzdělanosti, délky dožití či průměrného příjmu lépe nebo hůře než před pěti nebo deseti lety. Můžeme jen hádat. Počet romských středoškoláků zřejmě roste, ale představuje jen malý podíl celé mladé generace, a je docela dobře možné, že situace romské komunity jako celku spíše stagnuje nebo se i horší, ať již v měřítku absolutním, anebo alespoň relativně, ve vztahu k celostátního průměru. Podobně je tomu s příjmem, zaměstnaností a dalšími proměnnými. Začínají se nůžky mezi Romy a majoritou uzavírat, zůstávají stále stejné, anebo se dále rozevírají? Nevíme. Velmi se obávám, že platí to třetí, ale nemohu to ani přesvědčivě doložit, abych mohl u vládní brány začít tlouci na poplach. Kdokoli, kdo bude mít opačný názor (že se situace Romů přece jen lepší a není tedy třeba se plašit), může svou hypotézu vyslovit bez obav, že bude vyvrácena konkrétními údaji.
Teď jde o to, abychom za pět či deset let už přece jen věděli, zda jsme na tom lépe než v roce 2004. Oficiálním návrhem české delegace na budapešťské konferenci bylo, aby se zúčastněné země zavázaly ke dvěma úkolům: (1) systematicky shromažďovat etnicky diferencovaná data a srovnávat rozdíly mezi romskými komunitami a celostátními průměry v té které zemi; a (2) do budoucna tyto rozdíly cílenou politikou snižovat. Tento přístup byl hodnocen jako přínosný pro všechny země, které by se jinak těžko shodovaly na cílech formulovaných absolutně (vzhledem ke značným rozdílům v socioekonomické úrovni jednotlivých zemí). Budapešťská iniciativa, zaštítěná Světovou bankou, se rozjíždí. Další trvání na „etnické slepotě“ nelze odůvodnit právně ani prakticky.
Materiál, který jsme nedávno předložili vládě spolu s Českým statistickým úřadem a Úřadem pro ochranu osobních údajů, by mohl být první vlaštovkou. Nenavrhuje sice ještě konkrétní metodologii, ale dokládá potřebu získávání těchto dat ze sociologických průzkumů a odůvodňuje i naprostou korektnost takového postupu. Za významné lze považovat zejména to, že ke konsensu dospěly všechny tři odborné instituce, jež mají legitimně různé priority. Vždyť kdo jiný by měl být garantem zákonnosti postupu v oblasti individuálních dat než předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů? A kdo jiný by už měl být garantem nediskriminačního postupu než vládní zmocněnec pro lidská práva, jenž je pověřen přípravou zákona proti diskriminaci?

Jan Jařab,
zmocněnec vlády pro lidská práva