CIKÁNČINO PROROCTVÍ

Bst - Mnohého z vás nejednou obtěžovala cikánka dotěrnou prosbou, že vám bude hádat z ruky. Jestliže jste se dali nachytat a ona podivně rychle přečetla váš osud ze záhadných čar vaší dlaně, nasadila vám zároveň červa do hlavy: Splní se, co ta stará brebentila? Jistě že se většina proroctví nesplní, avšak lidé si pamatují ty, jež se naplnily. Setkal jsem se s osmdesátiletým bačou a ten mi vyprávěl:
Před několika lety žil v naší dědině mladý kovář Zaremba. Silný, zdravý chlapík a galánky se na něho lepily. Ale byl samotář. Konečně si přece namluvil děvče, které patřilo k nejhezčím v celém okolí. Nemělo věna kromě krásy a nějak to s tím Martinem Zarembou umělo. Byl do Kláričky Šebestíkové blázen. Vědělo se, že mladík dostane hodně peněz, byl z bohatého statku, a kdejaká tetka, co měla dceru na vdavání, na Kláričku žárlila.

Jednou v létě se nahrnuli do dědiny cikáni, asi pět vozů. Obrátili všecko vzhůru nohama, lidem se tratily peřiny a slepice. A večer při muzice cikánské skřípky učarovaly děvčatům i chlapcům. Byla z toho divoká tancovačka. Také jedna hrozně stará cikánka seděla v té hospodě bylo to u Fojtíků a hádala z ruky. Sotvaže zahlédla Zarembu, chtěla mu hádat.
Bača se odmlčel. Pak dodal: Moje sestřenice byla jim nablízku, a ta mi řekla, že obličej cikánky se pokřivil hrůzou, když spatřila kovářovou ruku.
- A co mu hádala? tázal jsem se.
- Řekla, že ta ruka připraví o život čtyři lidi. Půl hospody slyšela „jak se Martin té předpovědi chechtal. Ale proroctví se začalo plnit. Ještě téhož večera tančil Martin s Kláričkou, podnapil se, slíbil jí, že si ji vezme. Vypočítavé děvče dělalo drahoty, vždyť mělo na každý prst deset nápadníků: bude jeho jenom tenkrát, když on dostane statek. A to bylo těžké, statek měl zdědit starší bratr Jan. Ale Martin slíbil. A nikdo si ani nevšímal, že se náhle vytratil, že odběhl domů, vylezl na půdu, kde Jan spával, a tam bratra zastřelil. Udělal to obratně, takže vzbudil domnění, že si Jan sám vzal život. Otec Martinův, starý a chromý, vraha udal četnictvu. Nastalo dlouhé vyšetřování, a najednou chybělo důkazů. Klárička dosvědčila, že u nich té noci spal a tak mladého Zarembu pustili. Klárička se stala bohatou selkou na Zarembově statku.
- Přece je musilo hrýzt svědomí!
- Až když se nasytili lásky. Najednou se rozneslo, že u nich straší. Prý každou noc někdo chodí po půdě a naříká. Lidé říkali, že je to duch Janův. Dlouho tam strašilo, až konečně to Zarembovi nevydrželi. Prodali statek. Kovář si koupil kovárnu ve vedlejší dědině a začal kout. Velmi dovedně - a téměř zadarmo. Nepotřeboval peníze, mnoho tisíc měl ve spořitelně, statek, co prodal, patřil k největším v celém okolí. Špatné svědomí ho vyštvalo, šeptali si sousedé. Proslýchalo se, že mezi Martinem a Kláričkou od jisté doby není manželské shody, že Martin viní ženu z toho, co se stalo. Tak uplynulo několik roků. Zarembovi neměli dětí.
Bačova tvář, rozrytá hlubokými vráskami, se zamyslila.
Ale nebyl to poslední zločin. Bača pokračoval:
- V dědině, kde se usadil kovář, žil sedlák Žurovec. Měl dobrou, hodnou ženu, ale nevzal si ji z lásky, nýbrž pro peníze, aby mohl zaplatit dluhy v hospodářství. Zapletl se do nedovoleného poměru se svou služkou Terézkou, a chtěl se ženy zbavit. Domluvili se s kovářem. Jednou, když Žurovec kácel v lese stromy, přinesla oběd a oni ji oběsili na jedli. Pak šli do hospody a pili. Lidé náhodou šli lesem, uviděli oběšenou a odnesli ji domů. Někteří tvrdili, že měla ještě červené líce, a že byli by ji snad zachránili, kdyby věděli, jak. Pochovali ji. Vždyť měla s mužem život plný trápení! S tím Žurovcem to nedopadlo dobře. Opakovalo se doslova to, co s kovářem: prodal statek a odešel do Ameriky. Cestou přes oceán se utopil. Nikdo neví, zda náhodou nebo úmyslně.
- To byl už druhý zločin, jehož se dopustila kovářova ruka.
Bača se dal dvakrát pobízet.
- Ledaco se šuškalo po dědině, a brzy také o tom, že kovář je své Kláričce nevěrný. Že se stýká tajně se Žofií Palačíkovou, svou někdejší spolužačkou, která se vrátila se světa, kde byla mnoho let. Byla to velmi hezká žena, a protože Klárička odkvétala, není divu, že kovář hledal náhradu. Přitom na Kláričku stále žárlil. Držel ji doma jako ve vězení. Propast mezi Martinem a Klárou rostla den ze dne. To, že kovář má schůzky se Žofií, doneslo se Kláře. Bylo vidět, že také ji stihne zlá sudba, že kletba zločinu, toho prvého, k němuž dala nepřímo podnět, naplňuje se též na ní samotné.
- Na ní? Jistě měla už dost mužovy nevěry!
- Nebylo to dost. Ani mi nebudete věřit, mávl bača rukou. Vyndal faječku z úst a podpaloval prohořelý tabák, který mu za řeči několikrát vyhasl.
- Konec kovářův asi nebude veselý?
- Nebyl veselý, ale zasloužený. Zaremba se kdysi večer dostal do hádky s Klárou a kovářskými kleštěmi ji uškrtil. To už nemohl zapříti, komise to poznala, nepotřebovala svědků. Zaremba se nějaký čas skrýval v lese, ale potom se sám přihlásil. Když ho vedli v řetězech, jeho starý otec, výměnkář, vběhl jim do cesty a volal:
- Dobře ho svažte, aby vám neutekl! On má i toho Jeníka na svědomí!
Bača přerušil souvislé pásmo vyprávění, a pravil:
- Zapomněl jsem ještě na něco. Ten sedlák Žurovec dal před odjezdem do Ameriky skáceti jedli, na níž skonala jeho žena. Z pařezu vyrostly dvě malé jedličky, chceteli, můžete je vidět!
Proroctví se tedy splnilo. Ale ne celé. Cikánka mluvila o čtyřech lidech, které má kovářova ruka připravit o život. Ale toho čtvrtého zločinu se už Zaremba nemohl dopustit. Spravedlnost ho našla.

České slovo, č. 219, 1940
Připravilo Muzeum romské kultury

V této rubrice uveřejňuje Muzeum romské kultury historické novinové články ze svých sbírek. Rok, ve kterém byl článek napsán, je uveden na konci příspěvku, stejně jako deník, v němž byl tehdy uveřejněn. Informace zde uvedené tedy nejsou v žádném případě aktuální, mohou být i neobjektivní a zkreslené.