K polemice Amaro gendalos s Janem Jařabem
Poslední listopadové číslo Amaro gendalos je věnováno dosti kruté polemice s Janem Jařabem. Je jí věnováno skoro celé číslo. Kdo to bude číst? I mně to dalo dost práce a přemáhání. A já toho přečtu hodně!
Některé myšlenky se mi zdají být v této polemice zcela neúnosné. A tak čím méně čtenářů se o nich doví, tím lépe. Jako bychom se dostali někde na začátek let devadesátých, co do kultury oné diskuse, i obsahu.

Jařab je nepřítel Romů?
Komu to slouží?
Můj osobní dojem vychází z toho, že se již nejméně 13 let věnuji problematice, na niž v Amaro gendalos (AG) reagují, a že jsem byl velmi častým účastníkem mnoha jednání, kterých se redaktoři AG určitě neúčastnili a pokud, tak možná dvacetkrát méně než já. Proto se musím zastat Jana Jařaba jako člověk neskonale lépe informovaný.
Ve sporu zazněly výčitky rázu, že s diskriminací Romů se potkáváme na každém kroku, a že český stát přijal mezinárodní závazky se s ní vypořádávat. Mohu naprosto suverénně prohlásit, že jsem nikdy od Jařaba neslyšel, že by cokoliv s touto diskriminací spojené skrýval, odmítal nebo snad považoval zprávy zmocněnců nejrůznějších mezinárodních institucí o lidských právech za neobjektivní. Zcela jistě a určitě spíše naopak. Jiná je odpověď na otázku, jak si eliminaci těchto jevů pan Jařab představuje. O tom jsem s ním byl já osobně i v rámci diskusí vedených na rozličných fórech ještě donedávna v rozporu. Ale způsobem, který postrádal jakákoliv nepodložená tvrzení, úhybné manévry nebo podezření ze špatných úmyslů. Byly to rozhovory založené na argumentech. Bohužel prohřešků shledávám v článku Jakuba Poláka příliš mnoho. Často jde jen o dohady a dosti odvážně a složitě vykonstruované myšlenky vkládané do úst Janu Jařabovi.
Jařab přece nemá nic společného s tím, že některé neujasněné záležitosti (jako je odmítání zvláštních opatření v řešení problematiky Romů ve všech sférách společnosti apod.), jdou napříč politickým spektrem.
Ostatně právě naši politici jsou ti praví, kam by měla směřovat sžíravá ironie a tvrdé odsudky pana Poláka. Ti mají rozhodující vliv na politiku, kterou stát uplatňuje vůči Romům nejen v legislativě, ale i v exekutivě. Oni jsou ti praví viníci!

Romové jako národ
Pokud jde o prosazování „identity“ Romů jako jednoho z hlavních principů dosažení jejich integrace do společnosti, je toho Jařab sám velkým zastáncem. Jinak to ani být nemůže, protože je to obsaženo ve vládní Koncepci, na jejíž tvorbě se podílel. To vím rovněž naprosto určitě. O tom jsme diskutovali nesčetněkrát. Nejasné výrazy o blíže nespecifikovaných komunitách jsem na solidních fórech nikdy neslyšel. Něco jiného je komunita a něco jiného je shromáždění Romů, kteří se pokládají za příslušníky národa. Komunita může být lecjaká a nemusí mít nutně nic společného s příslušníky tohoto národa, dokonce i romského. Směšování romských komunit a romského národa je špatné! Směšuje se postavení sociálních skupin a příslušníků romské národnosti, kteří se sociálně slabou komunitou nemusí mít nic společného.
Ve stejném smyslu je třeba také mluvit o „romské reprezentaci“. Názory na tvorbu této reprezentace nepřísluší ani Jařabovi a nikdy jsem neslyšel, že by si podobné právo osoboval. Takové právo nepřísluší ani panu Polákovi. Ostatně jde o problém, na němž Romové v ČR pracují a je nesmírně těžké a obtížné dosáhnout v něm úspěchu. Ale to je téma na samostatnou diskusi. Jakékoliv zkrácené a vytržené soudy ze souvislosti jsou škodlivé.
Článek Dr. Chalupové v tomto čísle AG je pro mne velkou záhadou. S mnoha uvedenými věcmi mohu souhlasit a jsem si jist, že s nimi souhlasí i Jařab. Otázka zveřejněná na konci článku by měla být určena někomu jinému. Například poslancům, kteří schvalovali naprosto nedokonalý zákon o právech národnostních menšin.
Petr Uhl, Jařabův předchůdce, předkládal vládě úplně jiný zákon. Ten vláda odmítla.
V článku Ondřeje Slačálka též prezentovaném v AG je zpochybněna integrace Romů do společnosti. Není to jen zdaleka, jak se on domnívá, „integrace do pravidel hry“. I když také. Nemám nic proti tomu. Nějaká pravidla hry v každé společnosti musí existovat. Anarchismus v tomto směru je cesta do záhuby. To přiznávám. Ale je to daleko víc! Zřejmě o dané otázce pan Slačálek mnoho neví. Jařab má určitě větší přehled než on, tím jsem si zcela jist. Mnoho Romů vede již dávno diskusi na téma integrace (byl to první bod oněch debat už na začátku roku 90) a se začleněním do většinové společnosti ve smyslu, který mu dáváme, jsou srozuměni.

Romské školy!?
Pavel Kaliáš, který napsal v AG článek S rutinou politika, mne přímo vyděsil. S tím, co pan Kaliáš předestírá Jařabovi, Jařab skutečně nemá ani v náznaku nic společného. Jen ve zkratce: romské školy, to je čistá segregace, cesta do zkázy. Budujeme přece „mosty“! To už máme, pane Kaliáš, dávno za sebou. Tím není řečeno, že se nemá učit romština na českých školách, kam chodí romští žáci. Za to velmi bojujeme, ale tak jednoduché, jak si to představujete, to není. Napřed musíme vyškolit učitele romského jazyka s pedagogickými vědomostmi, aby pak mohli na základních školách učit. Jedná se však o velký a obtížný proces. Zatím máme takových učitelů asi deset. (Podrobnosti na požádání.) Stejný názor zastávají Romové, kteří mají v hlavě mozek a cítí odpovědnost vůči svému rodu.

Úplně mimo
Paní Kadlecová položila Jařabovi při veřejné diskusi v rozhlase dotaz, zda žije v komunitě sociálně slabých lidí, mezi nimiž je mnoho Romů. Musím říci, že z jeho odpovědi nelze vyvozovat nekompetentnost pro řešení problematiky Romů nebo čehokoliv jiného (jak to činí pan Kaliáš). Já bych tam také nebydlel, i kdybych musel, ani ve snu. To je přece úplně jiný druh rozhovoru a vy (rozuměj redaktoři AG) jste se zase snížili na jeho primitivní úroveň. Přece nemůžete chtít po člověku, který si činí ambici k systémovému řešení problematiky integrace Romů, aby se ztotožňoval i v kultuře bydlení přímou účastí na ní s těmi, kteří se dostali na dno, byť třeba ne vlastní vinou. To je přece nesmysl. Chytat Jařaba za neobratné vyjádření v této souvislosti, je ohavné.

Závěrem
Jakkoliv se může Jan Jařab dopouštět chyb, a nepochybně se jich dopouští jako každý, kdo angažovaně a usilovně pracuje, není člověkem, který by nedostatky neviděl a nesnažil se proti nim něco dělat. Naše pozornost by se měla obracet k pravým viníkům, jsouli ovšem takoví. Nepochybně jsou, ale oni sami (kdybychom precizovali, kteří to jsou) by odmítali naše nařčení. Společenské dění a zakořeněné stereotypy v myšlení se jen stěží mění a trvá to roky. Měli bychom však vědět, že je řeč o lidech, kteří mají v rukou reálnou moc. Jařab mezi ně rozhodně nepatří. Dělá poctivě to, co umí.

Karel Holomek