V souladu s novelou zákona o výkonu trestu je zaříze ní v OstravěHeřmanicích profilováno jako věznice s ostrahou, přičemž má i oddělení s dozorem. K výkonu trestu jsou zařazováni odsouzení s délkou trestu do 15 let. Normová ubytovací kapacita je 625 míst, skutečný stav se pohybuje od 650 do 700 odsouzených. Při odpykávání trestu mají vězni možnost pracovat, vzdělávat se, rozvíjet své tvůrčí dovednosti a jazykové znalosti.
Silesia Kovošrot zaměstnává průměrně 15 odsouzených při zpracování kovového odpadu a barevných kovů. Každý si tak může vydělat až 3542 Kč. Co se týče vzdělávání, osvědčila se spolupráce se Středním odborným učilištěm Dakot v Petrovicích u Karviné. Odsouzení mají možnost získat výuční list v oboru strojní zámečník. V prostorách věznice se dvakrát týdně vyučuje anglická konverzace. V rámci programu Mladí dospělí si odsouzení zvyšují vědomosti z dopravní výchovy a výchovy k rodičovství, sociální pracovnice jim přibližuje zákoník práce, zákon o rodině a zaměstnanosti. Kdo chce, může cvičit jógu, seznamovat se s PC, chodit na muzikoterapie nebo hrát loutkové divadlo
Věznice, kde bylo v roce 2003 evidováno pět průkazných případů násilí mezi vězni, se zabývá i tak závažnými problémy, jako je drogová závislost a alkoholismus. Cílem protialkoholní ochranné léčby v průběhu výkonu trestu je, aby odsouzení uměli využít získané dovednosti k abstinenci, která jim usnadní život na svobodě.

Redakce Romano hangos jela minulý týden za odsouzenými Romy do věznice v OstravěHeřmanicích. Než jsme se ale dali do řeči, stali se z nás ve zkušebně posluchači koncertu. Zahrála nám romská kapela Rytmus. A když jsme jim zatleskali, hráli ještě s větší razancí a nasazením. Bylo příjemné poslouchat živou muziku na takovém místě. Se všemi členy kapely jsme měli příležitost si popovídat o tom, co je do Heřmanic přivedlo a jak si představují svůj život po propuštění.

Václav Mika, 33 let, Ostrava
Jsem loupežník. První loupežné přepadení jsem udělal v roce 1992, sedět jsem ale nešel. O sedm let později jsem loupil podruhé. A tak mě odsoudili najednou, ale za každé přepadení zvlášť. Můj komplic v jednom ostravském kasinu nalákal na toaletu krupiérku a zavřel ji. Já jsem hrál poker a on najednou křičí: „Pojď, Venco, utíkej.“ Koukám a fleka měl už v kapse. Když jsem vyšel z kasina, tak jsem mu nadával: „Ty blbečku, chceš mě nechat zavřít, já už jednu přepadačku mám.“ On na to: „Venco, nechoď tam, když tam půjdeš, tak tě zavřou.“ Měl jsem skutečně strach pustit tu ženu ven. Jednalo se o 160 tisíc. Cítím se být vinen, protože kdybych v tom momentě vzal peníze a vrátil je, myslím, že dnes bych tu nebyl a nedostal bych za to deset let a dva měsíce.
Seděl jsem na Mírově a ve Valdicích v té nejvyšší ostraze. Za dobré chování jsem se dostal do Heřmanic, kde jsem už dva roky a devět měsíců. Tady je to dobré, jsou tu jiné poměry, když nemáte problémy, tak vám vycházejí vstříc. A my dacani musíme respektovat řád a pravidla. Do výstupu mám ještě tři roky a osm měsíců.
Ve Valdicích jsem byl mezi lidmi, kteří seděli za sabotáže, vraždy, vydírání v tom nejhorším smyslu, brutální vraždy. Byli tam také doktoři, kteří prodávali lidské orgány. Vězni se tam mezi sebou zabíjejí. Jednomu tam říkali hrobník – zabil už dva lidi.
Jednou večer hráli dva vězni na naší světnici při lampičce kostky. Z ničeho nic a bez jediného slova vyskočil další z postele a začal nožem oba bodat. Strachy jsem se málem počůral.
Když někdo usnul v době, kdy neměl, tak kázeňák mu řekl: „Ty z…, ty tady budeš vylehávat? Tady jsi ve Valdicích.“ A pendrekem mu rozmlátil hubu. V kulturní místnosti, kde se vešlo 150 vězňů, si vyřizovali při zhasnutém světle a televizi účty mezi sebou. Kdybych měl odsedět celý trest na Mírově nebo ve Valdicích, zanechalo by to na mně následky.
Jsem už popáté zavřený, ztratil jsem všechno, i mládí. Do vězení se už nikdy nevrátím. Trpím a zažívám velká muka, ničí mě stereotyp, kriminál mě změnil, ale už mi nemůže nic dát.
Chtěl jsem, aby se mé děti měly dobře, chtěl jsem pro ně žít, chtěl jsem je vychovávat, bohužel se mi to nepovedlo. Procházet se tak se svým dítětem po parku – to by byla paráda! Tři děti za mnou jezdí pravidelně, neztratil jsem je. Mají mě pořád rády a berou mě jako otce, nejsem pro ně jen kriminálník a darebák. Také žena za mnou jezdí, ale vím, že když se vrátím, bude těžké se zase sžít, byla dlouhá léta beze mne.
Pocházím ze třinácti dětí. Od 10 do 15 let jsem byl v děcáku. Nemám rodičům za zlé, že mě tam dali. V mládí jsem byl souzen za loupež, jinak to byly krádeže. Vánoce doma jsme slavili po romsky. Mívali jsme řízky.

Jiří Lalik, 25 let, Olomouc
Dostal jsem 5,5 roku, tady jsem přes rok, ale sedím už dva, protože jsem byl rok ve vazbě. Vyjdu až v létě 2007. Pobyt tady mě hodně deptá a ničí hlavně po psychické stránce. Zrovna tak moji rodinu. Ztratil jsem hodně sil, už to není to, co to bývalo.
Do vězení mě dostali Romáci, chtěli se mě zbavit, a tak na mě nahráli znásilnění. Na vlastního advokáta jsem neměl, tak mi dali obhájce jen jako figurku. A ten mně ještě pomohl k tomu, abych šel sem. Říkal: „Neboj se, odsouzený nebudeš. Já se s panem soudcem znám, chodíme spolu na pivo.“ Figurka nakonec u soudu seděla a četla si noviny. Soud se se mnou nebavil, ani mi nevěřili, dodnes nevím, jak z toho ven. Nic jsem neudělal, byl jsem odsouzen na základě tvrzení proti tvrzení, jsem tu nevinně – je to tragédie.
Žalobkyně několikrát měnila svoji výpověď. Já jsem se nemohl ani obhajovat a závěrečnou řeč jsem také neměl. Minulost odsouzeného totiž také hraje velkou roli, nevěří mu. Teď jsem na zvláštním oddělení, protože mám sklony k sebevraždě. Nikdy v životě se s tím nesmířím, ale věřím, že spravedlnost existuje.
V mládí jsem byl třikrát trestán za krádeže. Poprvé jsem dostal podmínku, podruhé mi to odpustili a potřetí jsem dostal pět měsíců. Byl jsem grázl.
Měl jsem velmi špatné dětství, to mě také poznamenalo: v pěti letech mi umřela matka, otec nás nechal, takže jsem šel se sourozenci do výchovy k babičce. V šestnácti letech jsem si našel holku a žiji s ní dodnes. Máme čtyři děti, nejstaršímu je osm let. Rodina mi schází, i když mě občas navštíví. Bohužel máme nárok jen na tři hodiny měsíčně.
Až vyjdu z vězení, budu žít skromně, bohatství nepotřebuji, jen svoji rodinu. O děti se budu starat, nechci, aby prošly takovým peklem, jako já. Teď mně hodně pomáhá hudba, bez ní bych byl úplně ztracený. Člověk se tady nemá na co těšit. Štědrý den mně připadá jako všechny ostatní dny, jen televize nám ho trochu připomene. Ani si už nedovedu představit Vánoce doma – mívali jsme řízky, kapra ne. Vánoce jsme prožívali po romsky, společně jsme chodili po rodině vinšovat, hráli, zpívali a bavili se.

Josef Červeňák, 29 let, Bohumín
Pocházím ze čtyř sourozenců, v minulosti jsem už měl nějaký škraloup a dostal jsem podmínku. Za co jsem tady dnes? Nechám si to pro sebe. Jsem trestaný poprvé, dostal jsem pět let a mám už odpykaných patnáct měsíců. Lituji toho, že jsem tady, ale někdy si člověk musí sáhnout až na samé dno, aby poznal, co všechno život obnáší. Beru to jako zkoušku. Uvědomil jsem si tady moc věcí. Za to, kde teď jsem, se necítím zodpovědný. Soud byla fraška. Důkazy proti mně neměli, žádný ze svědků neřekl, ano, on to byl, my jsme ho viděli. Ale soud nabyl přesvědčení, že jsem to udělal já. Ze začátku jsem se hodně trápil. Chyběla mně rodina, družka, syn, ale říkám si, že to musím vydržet. Musím být tvrdý, abych se dostal co nejrychleji ven k synovi, to je pro mě nejdůležitější.
Družka na mě čeká, synovi je osm, zrovna dnes má narozeniny. Zítra za mnou přijde, mám pro něj dárek – sladkosti a motorku na dálkové ovládání. Synovi jsem se hodně věnoval, jezdili jsme na výlety do přírody, chodili na procházky, jezdil jsem s ním na kolečkových bruslích. Teď jsem pryč v době, kdy mě nejvíce potřebuje. Až vylezu, tak jim všechno vynahradím. Práce se nebojím, o rodinu se postarám a budu žít novým životem. Myslím si, že rodina svůj přístup ke mně nezměnila. Když někdo potřeboval pomoct, pomohl jsem. Znají mě úplně jinak. Nepochybují o mně.
Jsem srdcem muzikant, hrál jsem v Maďarsku, Itálií, Španělsku, Polsku i jinde v Evropě. Když sem přijde muzikant, musí zapomenou na vše a musí se věnovat naplno té muzice. Muzika mně tady dává sílu. Až vyjdu, tak mě muzikanti určitě mezi sebe zase vezmou. Teď budeme mít na cimře kytaru, takže si s klukama ty Vánoce chceme zpestřit, nejen se uzavřít do sebe. Není pro mě těžké přizpůsobit se řádu, respektuji hranice, přes ně nesmím. Za dobré chování můžu dostat mimořádnou návštěvu, tak proč bych porušoval pravidla.

Vojtěch Duda, 33 let, Ostrava
Jsem zavřený za krádeže, dostal jsem tři roky a sedm měsíců. Za 85 dní mám už výstup, v únoru jdu domů. Kdybych nepotřeboval peníze, nemusel jsem krást. Dělal jsem auta, motory, chtěl jsem se mít dobře, mít to, co mají druzí, ale dřív. Bylo pro mě jednodušší to získat chvilkovou krádeží než celý měsíc pracovat ve výkopu.
Jsem trestaný už potřetí, pokaždé za krádeže. Poprvé jsem šel sedět v 21, tenkrát jsem dostal 5 let a 10 měsíců. Vylezl jsem z výkonu trestu a byl jsem sám. Na svobodě jsem byl tři roky, našel jsem si družku a přestal jsem krást. Když jste sám, tak o životě tak nepřemýšlíte a tolik toho ani nepotřebujete. Krádeže mi vzaly vítr z plachet, byl jsem darebák a teď za to pykám. Nebudu říkat, že to byla nějaká slabá chvilka, že jsem uklouzl. Já jsem neuklouzl, já jsem to udělal. Kdybych řekl, že už nikdy nic neukradnu, byl bych sám proti sobě. Když něco najdu na zemi, vezmu to. Jestli je mi líto, že jsem někomu ukradl z auta motor? A to mu tam mám nechat vzkaz: Promiň, já jsem to potřeboval? Já vím, v bibli je psáno nepokradeš. Když má člověk práci, tak si může vydělat. Ale ne každý tu možnost má, o Romech ani nemluvím. Jsem vyučený zedník a peníze jsem vydělával těžko, krádeží jsme si vydělával snáz a víc. Nějak jsem rodinu musel uživit. Ale kradl jsem, i když jsem nechtěl. Je to ve mně, je to droga, při které mi stoupá adrenalin. Ale žádný trestný čin se nevyplácí.
Mám ženu a tři děti. Nemůžu být dětem příkladem, protože jsem tady. Přijdou na návštěvu a vidí tady všechny darebáky: 40 chlapů stejně oblečených, pochopí, že to není normální. Už se těším domů, chci si užít rodiny, zajdu za maminkou a tátou. Jediné na co teď myslím, je, že za pár dní jdu domů. Manželka mi vyčítá, že jsem tady. Kdyby mi to nevyčítala, nebyl by to život, trápí se a já také. Napsala mi, že než vyjdu ven, tak si o všem musíme promluvit, že to není jen tak, vrátit se domů. Tolik let se rozhodovala sama, takže já teď budu z povzdálí všechno jen sledovat a nebudu zasahovat do každodenního režimu, který si za ty roky vytvořili.

Jan Bledý, 24 let, Jihlava
Já jsem tady za krádeže, podvody a loupež. Dostal jsem čtyři roky. Už jsem si odseděl dva. Mám tříletého syna, družka mě opustila kvůli vězení, je to moje vina. Chtěl jsem se řadit do jiné společnosti, zanedbával jsem školu a řadil se mezi lidi s vyšším postavením. Chtěl jsem chodit oblékaný jako oni, dařilo se mi to. Dnes toho ale lituji, hlavně kvůli synovi. Píšu mu dopisy, posílám balíčky. S rodiči se nestýkám. Promlouvali mě do duše, ale já jsem jim dělal ostudu, tak mě zavrhli nejen za to, že jsem tady, ale i proto, že jsem žil s holkou, která měla už jedno dítě. Až budu na svobodě, chci podnikat, pracovat, najdu si přítelkyni a budu žít skromně u babičky. Potom si koupím byt a bavoráka. A budu se snažit, abych se sem už nikdy nedostal a měl spořádanou rodinu.

Stranu připravil: Gejza Horváth