Milý pane Horváthe,
z Vašeho článku (RH 38) byl cítit smutek, že nemáte o Vánocích plný dům příbuzných. A já si říkám: zaplaťpánbůh, že býváme sami. Každý vycházíme z jiné zkušenosti.

Vy jste v dětství vyrůstal v prostředí romské osady, kde znal každý každého, existovala pravidla vzájemných vztahů. Na jedné straně volnost. Na druhé straně nutnost podřídit se ostatním a patrně i jistá tolerance.
Já jsem žila v paneláku, neměla jsem prarodiče, ostatní příbuzní bydleli daleko. Tak jsme trávili Vánoce čtyři – rodiče, bratr a já. Když jsem se vdala, pokusila jsem se vyjít vstříc manželovi (podotýkám, že není Rom) a být o Vánocích s jeho příbuznými. Po dvou letech, kdy večery probíhaly ve znamení drobných nedorozumění, jsme to vzdali. Naše roční dcera například odmítla jíst s námi. Napadlo ji to o půl hodiny později, což mezi příbuzenstvem vyvolalo značnou nevoli – moc ji rozmazluji. Ona by měla dělat to, co chci já, ne naopak! Není to můj ani manželův styl. Teď prožíváme Vánoce pěkně v klidu s našimi dvěma dětmi, nikdo další nám neběhá a nekřičí v bytě, nikoho neobtěžujeme svojí přítomností či živelností… Úplný opak Vašich představ.
Říkáte, že podobně začínají trávit Štědrý den i mnohé romské rodiny. Považujete to za další (ne příliš kladný) vliv majoritní společnosti. Souhlasím s Vámi a je mi líto, že jsme se dosud nenaučili přebírat od sebe to lepší. Kéž bychom nad tím přemýšleli! Všichni a pořád. Nejen o vánočních svátcích. Přeji Vám i sobě, abychom je strávili podle svých představ.

Jana Poláková, Brno