Hlavní hvězdou posledního dne festivalu Struny podzimu byl Roby Lakatoš se svou skupinou. Tento houslový virtuóz je přímým potomkem uherského Orfea nebo Krále cikánských houslí, Jánoše Biháriho, který působil na uherském dvoře v první polovině 18. století. Jeho dynastie ovlivnila houslové hry na celém Balkáně.
Roby Lakatoš poprvé vystupoval už v devíti letech. Hudbu později studoval i na konzervatoři.
V letech 1986 až 1996 působil v bruselských Les Atéliers (Dílny), kde se těšil velké přízni publika. Nyní vystupuje na mnoha známých festivalech v USA, Japonsku, Číně, Austrálii a v Evropě.

Kdy jste se začal věnovat hudbě a kdo byl váš první učitel?
Na housle jsem začal hrát v pěti letech. Mým prvním učitelem byl profesor Badár Béla, který je jedním z nejlepších učitelů věnujících se malým dětem.

Vaším prvním hudebním nástrojem byly housle?
Ano. Také velmi rád hraji na bicí, hlavně jazzové melodie.

Vy jste hudbu i studoval?
Samozřejmě. Když mi bylo devatenáct, začal jsem chodit na konzervatoř Bély Bartóka v Budapešti.

S jakými hudebními velikány jste si zahrál?
Bylo jich opravdu hodně. Nebudu se ani pokoušet je všechny vyjmenovat, protože bych určitě na někoho zapomněl. Nejlépe se mi však hrálo s Nigelem Kennydym, je to opravdu dobrý muzikant. Zvládá všechny druhy hudby a hraje se s ním výborně.

S kým byste si někdy rád zahrál?
Mým snem je zahrát si s Oscarem Petersonem, ale bude to asi velmi obtížné. Potkali jsme se už dvakrát a vždycky jsme se domluvili, že si spolu zahrajeme. On už je ale velmi starý, takže moc nehraje. Nicméně zahrát si s ním je opravdu mým snem.

Improvizujete někdy?
Vždycky!

Kdo z českých hudebníků se vám líbí?
Je jich mnoho. Například můj přítel z New Yorku, Jiří Mráz, známý basový hráč, je to fantastický hudebník. Je velmi dobrým muzikantem. Máte také mnoho velmi dobrých hráčů na žesťové nástroje.

Hodně cestujete, kde se vám líbilo nejvíc?
Mám velmi rád Asii. Hrajeme tam velmi často. Hodně se mi líbilo třeba v Japonsku. No a také samozřejmě v České republice, je to jediná země, kam jsme přijeli hrát třikrát v jednom roce.

Mohl byste porovnat publikum v Evropě a v Asii?
Myslím si, že diváci u nás jsou stejní jako třeba v Německu. V celé Evropě je to více méně stejné, všude je velmi dobré publikum. Jsou však naprosto odlišní od publika například v Japonsku. Vždycky jsem tam totiž hrál jen před velkým publikem – pět šest tisíc lidí. V Evropě hraji před menším publikem a je to lepší, mám rád tu atmosféru a přímý kontakt s lidmi, je to velmi odlišné.

A jaký je váš největší hudební zážitek?
Nejlepší hudební zážitky mám z hraní se svojí rodinou, mockrát jsem hrál se svým otcem. Bylo to velmi důležité životní období, velmi užitečná zkušenost, která mě ovlivnila v dalším životě. Dnes je už otec po smrti, ale s rodinou hrajeme společně dál. Problém je, že už nebydlím v Maďarsku a pořád cestujeme, pořád! Moc často se domů nepodívám.

Jak vás ovlivnila romská hudba?
Velmi, ale spíše ta modernější. Setkal jsem se ní asi v deseti dvanácti letech a stále mám romskou moderní hudbu velmi rád. Jsem šťastný, když můžu přijet do Maďarska nebo třeba sem do ČR a slyšet ji. Triny, ty tři dívky, byly opravdu fantastické. Jsem rád, když vidím mladé lidi, kteří hrají stále něco nového. Je to velmi dobré pro cikánskou hudbu, protože i ta se musí vyvíjet.

A jakou hudbu posloucháte v soukromí, když si chcete odpočinout?
Mám rád všechny druhy hudby: klasiku, jazz, cikánskou. Moc se mně líbí stará cikánská hudba z třicátých až padesátých let minulého století. Myslím si, že je to jednoznačně nejlepší období maďarské cikánské hudby.

Zuzana Labantová
Foto: Struny podzimu, Petra Hajská