Kočovný národ cikánů.
Nikdo je neznal, nikdo nevěděl, odkud přicházejí.
Cikáni do pracovních táborů.

Psal se rok 1417, když se na evropském západě objevili podivní lidé se zvláštním zabarvením pleti, s černýma, lesklýma očima a s hustými vlasy potulní cikáni, kteří od té doby nabyli smutné proslulosti. O svém původu nedovedli tito lidé říci nic určitého. Ve svých vozech krytých plachtou vezli s sebou papežské doporučovací listy, v nichž byli označeni jako „vyhnaní křesťané“, kteří patrně museli uprchnouti před pohany z Egypta a odtud putovali bez plánu s místa na místo. Z počátku vzbudil osud lidu „Romi“, jak se sami nazývali, účast a soucit. Ale velmi brzy změnily se tyto city v nenávist a odpor, když cizinci projevili nevšední pohotovost v krádeži a podvodech a nelekali se ani násilných činů. Následek toho byl, že „Egypťané“, třebaže měli též ochranný list císaře Zikmunda, byli vyháněni a dokonce prohlášeni za psance. Ochranný list císaře Zikmunda byl ostatně nestoudným padělkem černovlasých chlapíků.

500 let na potulných cestách.
Déle než 500 let táhnou potulní cikáni, tyto poslední zbytky asijského kočovného národa, Evropou. Všechny země se snažily zbaviti se jich co nejrychleji. Všechny pokusy vlád zvyknouti je na trvalé bydliště byly však v uplynulých dobách marné. Ve Francii byly pořádány opravdové honičky na cikány. Pochytaní členové kmene byli posláni do Afriky, zbytek pak zatlačen za Pyreneje. Ale v příštím roce byli tu znova. V třicátých letech minulého století dala pruská vláda zadržeti všechny cikány na území svého státu a poslala je do Friedrichslohry u Nordhausenu, aby tam zřídila cikánskou kolonii. Malé děti byly odňaty matkám a dány zemědělským dělníkům na vychování. Avšak i tento dobře míněný úmysl ztroskotal. Nezměrnou lenost cikánů nebylo možno vyléčiti žádnými prostředky, a kde to šlo, cikáni prostě utekli. Po neúspěchu tohoto plánu bylo cikánům dovoleno odejíti; avšak alespoň děti, svěřené péči zemědělců, měly býti přidrženy k užitečnému životu. Ale již po krátké době byly všechny děti cikány uneseny a odvedeny. Tak byli cikáni po staletí pohromou země, podobni hmyzu, který nelze žádným způsobem vypuditi. Ani císařovna Marie Terezie neměla štěstí se svými výchovnými opatřeními. Panovnice dala cikánům půdu v Maďarsku a Sedmihradech, když byli vyhnáni z dědičných rakouských zemí. Příliš přesně však císařský edikt nebyl dodržován, jak ukazuje mučení cikánky Růžičkové r. 1748 v Čechách. Cikánce byla záda natřena střelným prachem a vypáleno na ně písmeno „R“. Poté byla vymrskána.

1,000.000 cikánů v Evropě
Počet cikánů žijících dodnes v Evropě je odhadován na 1 milion, jejich úhrnný počet pak na dva miliony. Asi čtvrt milionu cikánů toulá se po jižní Evropě, zejména na Balkáně. Vedle zahálky zabývají se muži brusičstvím, kotlářstvím a košíkářstvím, ženy pak obstarávaly „domácnost“, výchovu dětí, ale hlavním jejich zaměstnáním bylo kouření, žebrota, krádež, věštění. Cikánské dívky strhující krásy nejsou vzácností. Ve stáří, které u nich přichází velmi brzy, jsou cikánky vesměs ošklivé.

Cikáni do pracovních táborů.
V národněsocialistickém Německu není s cikány žádných potíží. Pro toulající se cikány byly zřízeny pracovní tábory. Ale také v Maďarsku a Bulharsku dokročilo se na cikány se zcela novou methodou. V těchto zemích jsou všichni starostové povinni přidržovati potulné cikány k veřejným pracím.

(c.)
Národní Politika,
6. VIII., 1942
Připravilo Muzeum romské kultury

V této rubrice uveřejňuje Muzeum romské kultury historické novinové články ze svých sbírek. Rok, ve kterém byl článek napsán, je uveden na konci příspěvku, stejně jako deník, v němž byl tehdy uveřejněn. Informace zde uvedené tedy nejsou v žádném případě aktuální, mohou být i neobjektivní a zkreslené.