Jmenuji se Margita Šimonová a je mi 74 let. Celý život jsem prožila v obci Velké Leváre. Chci vám povyprávět, co jsem zažila za války.

Když mi bylo 17 let, sloužila jsem u nás v Levárech u jedné židovské rodiny. Dělala jsem služku, vařila, starala se o děti, prostě vše, co po mně chtěli. Když odvedli gestapáci a gardisti pána, měla paní strach a požádala mne, abych u nich zůstávala i na noc. Uběhly asi tři měsíce, když přijeli brzy ráno také pro ně. Já jsem byla v té době naštěstí u nemocné matky. Dům zůstal prázdný, gardisti všechno vykradli. Po dvou nebo třech měsících mě začali gestapáci vozit do Apolonky v Bratislavě. Byla to fabrika na zpracování benzinu pro německá letadla. Do Levár jsem se vracela až pozdě večer. Celý rok jsem pracovala zdarma. Byla jsem ale i ráda, aspoň jsem nemusela sedět doma. K Romům, kteří zůstávali ve vesnici, přicházeli gardisti skoro denně a bili je hlava nehlava. Většina z nich se chovala ještě hůře než gestapáci. Kolik Romů v té době umřelo na následky bití! Nikdy nezapomenu na bombardování Apolonky. Když jsme slyšeli sirény, věděli jsme, že bude zle. Němci se schovali do krytů a nás dovnitř nepustili. Schovávali jsme se kde se dalo, ze strachu bychom snad vlezli i do myší díry. Letadla většinou jenom přeletěla. A po chvíli na nás už Němci křičeli, ať jdeme zpátky do práce. Jednou odpoledne jsme zase slyšeli sirény. Někteří dělníci se už ani neschovávali, mysleli, že jde jen o přelet. Najednou jsem uslyšela velké rány a pocítila otřesy. Kolem začalo všechno hořet, vzduchem létaly cihly a kusy betonu. Každý se snažil schovat, všude bylo slyšet křik a nářek. Na vlastní oči jsem viděla, jak vzduchem létaly utržené nohy a ruce. Najednou se mi před očima zatmělo a ztratila jsem vědomí. Když jsem se probrala, kolem mne byla tma a velice mne bolela noha. Najednou se mně zdálo, že slyším zdáli hlasy. Začala jsem křičet o pomoc. Gádže mne vysvobodili a vytáhli z pod hromady těl. Zhrozila jsem se. Bylo to však velké štěstí, že se na mne sesypalo několik lidí. Zachránili mně tak život. Gádže mne zavezli do nemocnice a pak jsem se dostala domů. Nikdy na to nezapomenu. Ani největšímu nepříteli bych nepřála zažít, co jsem tenkrát zažila já. Vyprávění Margity Šimonové zpracoval Alojz Vašek