Přestože víme co nás čeká a nemine, pokaždé nás Vánoce uvedou do zvláštní nálady plné naděje a rozechvění. O této zvláštní době jsem hovořil se svým přítelem Igorem Malíkem a romským spisovatelem Andrejem Giňou. Igor si připomněl zážitky z Vánoc, které prožíval jako kluk.

„Stále mám v paměti ty krásné a vzrušující okamžiky z dětství, kdy jsme si museli „povinně“ hrát venku, abychom mámě nepřekáželi v přípravě štědrovečerních hodů. Ano, v naší rodině se skutečně hodovalo. Vypečená husa, kuřata, pečené maso, zelí, knedlíky, brambory, to vše se podávalo na Štědrý večer. Tento zvyk udržujeme dodnes a vím, že tak je tomu v mnoha romských rodinách. Někomu to přijde jako barbarství, ale v těch chvílích jsem pokaždé cítil, že k nám vstoupilo něco zvláštního a moc krásného. Dnes vím, že ten zvláštní a krásný pocit vycházel z každého z nás. V malé místnosti se nás sešlo skoro dvacet. Seděli jsme všude. U stolu, na posteli i na zemi. Maminka se dokázala šikovně proplést mezi všemi jedlíky a nikdy na nikoho nezapomněla. Po večeři přišlo to hlavní. Děda začal vyprávět a všichni jsme byli jako u vytržení. Nikdy jsme si nedávali dárky, protože největším dárkem jsme si byli sami navzájem – zdraví a spokojení.“
Andrej patří ke starší generaci Romů. Vyprávěl mně, jak se kdysi o Vánocích chodilo „po špivaňu.“ Muzikanti navštěvovali dům od domu a hráli pod okny nebo za dveřmi.
„O prvním vánočním svátku se chodilo hrát po rodinách. Hráli jsme ve čtyřech: harmonika, prima, viola a basa. Vyrazili jsme vždy časně ráno, abychom zahráli pro každou rodinu, která nás s úctou přivítala a pohostila. Samozřejmě jsme v každé rodině dostali skleničku, takže nálada byla každou vypitou skleničkou o něco veselejší. Podstatné však bylo, jak si lidé cenili toho, že jsme na ně nezapomněli, že si jich ostatní váží a projevují jim úctu. Pro rodinu, ke které jsme z nějakého důvodu nepřišli zahrát, to bylo moc špatné. Byla to totiž událost, na kterou se mezi Romy vzpomíná po celý následující rok. Tady v Čechách tento krásný vánoční zvyk upadá do zapomnění a myslím, že je to velká ztráta. Romské Vánoce bez tohoto zvyku ztrácejí ze své krásné atmosféry, přicházíme o zážitek a jednu z tradic.“
Je škoda, že „po špivaňu“ se již neudržuje tak jako dříve. Ale přesto. Vánoce nás každoročně okouzlují svou čarovnou atmosférou, která vychází z ducha svátků míru, štěstí a lásky. Je smutné, že se k sobě v tomto nádherném duchu nechováme po celý rok.

Ondřej Giňa