Pamatuji se, že večer před Štědrým dnem, to mi bylo asi deset let, jsem musel brzo do postele, protože brzy ráno jsem jel s rodiči za babičkou a dědečkem. Spal jsem v místnosti, kde byla taková zima, že jsem musel být skoro oblečený, s čepicí na hlavě, zpod velké péřové duchny mně vykukovaly jen oči. Dlouho jsem nemohl usnout, těšil jsem se na cestu vlakem, na prarodiče a myšlenkami jsem už byl u nich.
Probudil jsem se ještě za tmy. V místnosti byla zima, a tak jsem ještě zůstal chvíli ležet pod obrovskou peřinou. Nakonec jsem vstal, ale v kuchyni mně máma řekla: „Běž ještě pod peřinu, máme čas, vlak jede až v šest hodin.“ V kuchyni byla zima, okno bylo pokryté námrazou s různými obrázky a táta zatápěl v kamnech. Když se oheň rozhořel, dřevo začalo praskat a jeho vůně se mísila s vůní vánočních koláčů a cukrovím, které máma napekla. Umyl jsem se v lavoru studenou vodou, oblékl se a učesal vlasy. Pozoroval jsem se v zrcadle, ve stoje jedl závin s mákem a srkal vařící čaj. Bylo krásné sváteční ráno, byly Vánoce!

Teple oblečení jsme se vydali pěšky k vlaku. Šli jsme rázným krokem po zamrzlé řece, s radostí jsem srovnával krok s rodiči a otáčel hlavu dozadu, abych viděl naše stopy v čerstvě napadeném sněhu.
Před zavřeným okénkem pokladny stála řada lidí, a tak jsem se postavil také do fronty. Oknem jsem koukal ven a pozoroval železničáře: v jedné ruce světlo, v druhé kladivo. Poklepával na podvozek vagonu a zkoumal, jestli je v pořádku. Dveře nádražní haly byly pořád v pohybu a každý, kdo přišel zvenku, donesl s sebou zimu. Táta s beranicí v ruce, máma se šátkem na hlavě a s nůší plnou dobrot na zádech a já jsme byli jediní Cigáni, kteří ten den někam jeli. Když konečně nádražní rozhlas hlásil příjezd našeho vlaku, v hale nastal ruch, lidi se tlačili z čekárny ven, aby se dostali do vlaku první a sedli si. Pobízel jsem tátu a mámu, abychom už šli také, chtěl jsem místo u okna. Nástupiště bylo bez peronu a první schod vagonu byl vysoko. A tak máma nastupovala s nůší na zádech jako první, táta ji pomáhal nahoru a když vysadil i mě, naposledy si ještě potáhl z cigarety a nastoupil také. Sedl si k nám, mnul si studené ruce, aby je alespoň trochu zahřál, přitom řekl: „Baro šil hin avri.“ (Venku je velká zima.) Ve vlaku se skoro netopilo, seděli jsme oblečení a já rozmrazoval led na okně dlaněmi a dechem. Nedočkavě jsem čekal na hvizd výpravčího a když jsme se konečně rozjeli, už jsem měl půlku okna rozmraženého. Kolem se míhala světla města a jak jsme nabírali rychlost, tak se dávala do pohybu i příroda. Když jsme zastavili ve stanici a vedle nás se právě rozjížděl druhý vlak, myslel jsem, že je to ten náš. Cesta vlakem pro mě byla obrovským zážitkem. Rodiče vzpomínali na své prarodiče, i oni prožívali sváteční atmosféru. Vlak jel i takovými dědinami, kde byly na jejich koncích romské osady, tam jsem viděl, jak sáňkují děti a užívají si zimních radovánek. Viděl jsem i muzikanty, jak chodí hrát z baráku do baráku, jen tak v košilích. Bylo to jako v pohádce.

Moc mě mrzelo, když jsme vjeli do tunelu – nic jsem neviděl. Z okresního města jsme jeli za babičkou a dědečkem motorákem, vzpomínám si, že měl jen tři vagony. Po dvou zástavkách jsme vystoupili a dál jeli autobusem. Bylo to zajímavé, ale i napínavé: cesty nebyly sypané, projížděli jsme dědinami, kde nebyly zděné domy, jen dřevěné. Když jsme jeli do kopce, kola autobusu prokluzovala, z kopce jsme jeli zase krokem, abychom nesjeli do škarpy. Když jsme konečně vystoupili z autobusu, měl jsem sněhu až po kolena. K babičce a dědovi jsme šli vyšlapaným chodníkem, procházeli jsme po dřevěném můstku z kulatin a bez zábradlí. A když jsme vykračovali chodníkem posypaným popelem, věděl jsem, že se blížíme k Romům.

U babičky a dědy byly dvoje dveře: venkovní celé ze dřeva a ty druhé byly plné jen do poloviny, zbytek byl prosklený. Když nás děda viděl, praštil se do tváře: „Jaj, čhaj miri!“ (Pojď, pojď, děvče moje.) Babička měla šátek na hlavě, stála u kamen jako opařená. Vítali jsme se s láskou a pláčem. Máma sundala ze zad nůší a začala vykládat dobroty, babička jen lamentovala, co všechno jsme dovezli. Vše potom dali do té nejstudenější místnosti. Když jsem tam dýchal na zrcadlo, okamžitě se zarosilo. Od pusy mně šla pára.
Z kuchyně bylo slyšel hlasy, ale i pláč – to se přišli Romové přivítat s otcem a mámou a hned je zvali k sobě na návštěvu.

Děda mě vzal za ruku a řekl mi: „Av manca.“ (Pojď se mnou.) Vydali jsme se chodníčkem ve sněhu, až jsme došli do kovárny, kde bylo teplo. Děda mě postavil k měchu a říká: „Phurde mange andre jag.“ (Tahej za ten řetěz a foukej mi do ohně.) Vzal jsem za řetízek, který byl spojený s táhlem a táhlo zase s měchem. Zatáhl jsem, měch se dal do pohybu nahoru a dolů, nasával a vyfukoval vzduch. V momentě se z ohniště zvedl oheň a já jen koukal na ten zázrak. Děda vytáhl z ohně žhavou krátkou železnou tyč, nasadil na ni řetěz a na kovadlině kul a formoval tyč do tvaru oka. Když měl oko hotové, vzal ho do kleští a ponořil několikrát do vody. Kýbl s vodou syčel a kovárnou se nesl oblak páry. „Tak a máme to a teď se něčeho najíme,“ řekl děda. Napíchl slaninu na tyč a opékal ji ve výhni. Vůně se nesla kovárnou, pes Rafík poskakoval kolem dědy, vrtěl ocasem a olizoval se. I mně se sbíhaly sliny netrpělivostí. Takovou dobrotu jsem ještě nejedl.
Když jsme se vrátili zpět, v kuchyni už seděli mí strýcové muzikanti. Popíjeli s otcem a čekali na večer, aby mohli chodit hrát pod okna lidem z celé vesnice. Mě vzali s sebou, hrál jsem na harmoniku. U prvního dřevěného domu jsme ani nedohráli vánoční koledu a už nás zvali dovnitř. Procházeli jsme nejdříve stájí, kde byly kozy, krávy, prasata, až pak jsme se dostali do místnosti plné dětí. Podlaha tam byla pokrytá slámou. Byla to kuchyň, obývák, ložnice – vše v jednom. Vánoční stromek byl pověšený na trám dřevěného stropu a děti seděly kolem stolu. Když strejda dokončil vinš, gazda nalil domácí kořalku a připíjel si s námi na zdraví. Poté zakřičel: „Cigáni, hrajce!“ A my jsme hráli čardáše až to hřmělo a gazda zpíval. Obešli jsme celou vesnici a nevynechali ani jeden dům.

Peníze nám házeli lidi do basy a do kufru od harmoniky jsme dávali jídlo, slaninu, maso a sladkosti, které nám dali gadžové. Strýcové si hráli i pro sebe. Uprostřed dědiny se na cestě zastavili a začali hrát čardáše, předváděli své muzikantství, vztahy, lásku, přátelství a přitom i brečeli. Tátu dokonce líbali, že moc pěkně hraje na housle. Čekali na nás už i Romové: když jsme přišli hrát pod okna k prvnímu, vyšli z domu se slzami v očích a zvali nás hned dovnitř. Posadili nás za plný stůl a hostili. To vše patřilo k pravým Vánocům u Romů. Než jsme obešli všechny Romy, byla půlnoc. Babička na nás ale čekala s teplým jídlem, usadila nás ke stolu a mně nabírala jako prvnímu. V místnosti se tak topilo, až kamna svítila červeně. Byl jsem rád, že jsem už v teple. Pak strejda, který bydlel hned naproti babičky, pozval všechny k sobě. Já jsem už ale nešel nikam, jenom jsem slyšel muziku a zpěv. Ráno pro mě přišli bratranci, abych s nimi šel sáňkovat a lyžovat. Jezdili jsme ale víc na saních, protože kopce byly strmé a neuměli jsme tak dobře lyžovat. Když jsem zkusil sjet kopec, zastavil jsem se až v potoce…

U babičky a dědečka bylo tolik lásky, že když nadešel okamžik našeho návratu, chtěl jsem tam mermomocí zůstat. Jenže táta rozhodl, že musím odjet. Loučení bylo smutné, brečeli jsme všichni. Babička nám nabalila plno jídla, slaninu, maso ze zabíjačky a šinga. Zpáteční cestou ve vlaku jsem vzpomínal na krásné chvíle Vánoc, které jsem právě prožil u babičky a dědečka.

Gejza Horváth