V duši skrývám vzpomínku
a v ní vidím maminku,
jak mi s láskou hezká, čistá
na Vánoce dárky chystá
a povídá o Ježíšku;

zahalená do kožíšku
vyjde ven k nám na dvoreček,
aby mohla pod stromeček
stojánek v podobě kříže
dáti a pak ke mně blíže
přijde plna záhady,
odhalí mi poklady
a s úsměvem na líci
podává mi krabici
starou snad už na sto let
– o tom chci teď vyprávět;

řetěz, baňky a pár svíček
podobny jsou lesku sklíček,
stanioly na míru
v novinovém papíru
– kouzlo jak ledový květ;

at to třeba celý svět
ví, co bylo v malém domku
radosti pak z toho stromku;
jednou to byl smrk či jedle
a na stolku těsně vedle
zavonělo cukroví.

To se ani nevypoví
co to bylo za cukroví!
Ještě teď z té krabice
cítím vůni skořice.
Zamyslím se na chvilku
a pak zase vanilku
jenom tak, snad ze zvyku
cítím na svém jazyku.

Když to byla borovička,
zahořela štěstím líčka,
oči se mi rozzářily,
nebot o ní vždycky snily.

Jehličky nás píchaly,
když jsme vždycky spěchaly,
by vánoční stromeček,
ještě dřív, než zvoneček
krásným hlasem zazvoní
a než smůla zavoní,
nastrojen byl ozdobami
a než večer táta s námi
ke stolu se posadí
– jako když mě pohladí!

Ráno strom a s obědem
my snad všechno nesvedem:
v poledne se muset postít,
psovi hodit dvě tři kosti
a pak honem do prádelny,
kde se kapr cáká velmi,
stříká vodu po zemi,
sníst ho – líto tuze mi.

Dříve, než usednem spolu
k svátečnímu tomu stolu
a než jídla okusím
prostře máma ubrusy.

Okno trošku pootevře,
srdce se mi tísní sevře,
kdy že přijde pravá chvilka,
nebude to žádná mýlka
– dárky přece Ježíšek
schovává v svůj kožíšek!

Vše je pěkně přichystáno,
klidně může přijít ráno,
ale teďka beze zmatků
všechno hezky popořádku!

Advent končí, v nebesa,
až srdíčko zaplesá,
pohlídnu se výše hned
a ucítím v tváři led
neb spíš vločku sněhovou;

sotva stojím na nohou,
koleno se podlamuje,
na nebe teď právě pluje
první hvězda vánoční.
Tahle však je hvězdou hvězd!
Mnozí lidé z vesnic, měst,
jsou ve svých pokojích,
jablka si rozkrojí.

zbývá nám jen Bohu dík;
nehledím už na budík,
čas neměřím hodinami, ale nebem se hvězdami.

V Štědrý večer ne lívance,
ale kapr ve strouhance,
bramborový salát k tomu,
hostina je v našem domu.

Tento večer vskutku štědrý!
Všechno jídlo jsme už snědli
i šlehanou smetanu,
těším se, co dostanu.

Natahuju svoje uši,
nevím jistě, ale tuším,
že vánoční stromeček,
rozezněl svůj zvoneček.

Tryskem pádím klus i cval,
běžím rychle dál a dál
ale už dveře otevírám,
srdíčko se více svírá,
jak plá plamen na svíčkách,
slzy cítím na víčkách.

Pod stromečkem plno dárků,
třeba panna na kočárku,
nové boty, nový šál,
takhle to už nejde dál
– i rodičům maličký
dárek voní z krabičky.

Převázaný zlatou stužkou,
podepsaný modrou tužkou
ukrývá své tajemství.
To snad každý z vás už ví,
co by to tak mohlo býti:
může se s tím člověk mýti
nebo strčit do prádla;

i máma to uhádla
– jedno voní po šeříku
druhé zase po růžích
a pak s mýdly plna díků
ztrácí se nám ve dveřích.

Myje ruce v umyvadle,
jemně hladí po kůži,
zbytek schová zítra v prádle,
ruce voní po růžích.

Táta vodu po holení
otvírá a zavýská,
levandulí jemu voní,
je to pravá kolínská!

Večer plný pohody,
jak když vhodí do vody
spím a nebo podřimuji,
ve snách vpřed pak dále pluji,
těším se, že po roce
budou zase Vánoce.

Nyní knot už dohořívá,
se steskem v srdci naň se dívám,
ještě dnes se chvěju touhou,
zda lze vrátit dobu dlouhou
na ty krásné vzácné chvíle,
kdy mi vždycky něžně, mile
víská vlasů pramínky,
těší se a hladíc vítá
náruč mojí maminky.

Dneska už je babička!
Přiloudalo se k ní stáří,
z očí ale dál ji září
radost, úsměv na líčkách

. Ještě dneska hledám kout,
stále vracím vzpomínky,
i dnes toužím spočinout
v náručí své maminky.