Žeravičtí Danielové

To už bylo po druhé, co jsem se setkal s tou podivnou řečí. Tenkrát před lety mezi zaměstnanci jednoho z největších evropských cirkusových podniků, a podruhé v letošním létě za návštěvy stálého cikánského tábora v Žeravicích u Přerova, kam jsem se vypravil zachytit několik snímků ze svatby dvou mladých členů tohoto prapodivného nárůdku, rozvanutého snad po celém světě z původního sidliště v Indii. Hi tuke lóve tázali se mne často po představení dobří známí cirkusáci, kteří chtěli vědět, kolik mám peněz, abychom podle toho zvolili levnou nebo náročnější restauraci k besedě o bohatých zážitcích z okruží cirkusové areny.

A nyní jsem se opět setkal s týmiž slovy v žeravickém cikánském táboře, kde se sice svatba nekonala, poněvadž ženich byl nucen odputovat pro nějaký poklesek do pracovního tábora, kde však jsem se seznámil s jinými zajímavostmi. Keci hi tumen čáve? (Kolik máte dětí?) tázal jsem se zapamatovanou běžnou frázi, abych jaksi naznačil, že mi cikánština není tak docela „španělskou vesnicí“. Ale jakmile na mne spustili splavy svých výmluvností čtyři dospělí cikáni ve vozovém táboře, spěchal jsem honem s pravdou ven, nebot jsem nerozumněl ani slůvka z jejich „hehikání“.
Rodina Danielů náleží již k oněm kultivovanějším cikánům, kteří nahlédli, že opravdu nelze žít jen po starém cikánském zvyku bloudit světem a živit se z cizího. Dvaapadesátiletý Josef Daniel, rodák ze Žeravic, se tam také pevně usadil. Roku 1938 na trvalo i se svou rodinou, šedesátiletou manželkou Annou a dvěma dcerami, třicetiletou Boženou a jedenadvacetiletou krasavicí Štěpánkou. Obě jsou ještě svobodné; Božena, která má však tři děti, se měla právě vdávat, ale sešlo z toho. Otec Daniel pracuje ve skále, Štěpánka vypomáhá u sedláků, Božena se stará o děti, jež neobyčejně miluje, a Anna Danielová vaří a spravuje všem šatstvo. V neděli jsou všichni vyštípnuti „jak ze žurnálu“ a děti dostanou barevnou limonádu, ze které usrkují až do večera. Nad potokem u lesa si hrají s jinými venkovskými caparty a se sousedy žijí staří v poměrně dobré shodě.
Nejmladší generace snad bude ještě jiná než ta starší, jež kromě vaření a nádenické práce neovládá nic jiného. O pletení a vyšívání nemá na příklad ani ponětí. A s psaním je také na štíru! Zato devítiletá Karolka má už samé jedničky. Je také stále přidržována k učení, hlavně svým dědou. Žeravičtí Danielové hovoří mezi sebou jen cikánsky. I děti už ovládají tuto dosti jednoduchou, avšak pro nás nesmírně vzdálenou řeč, třeba v ní nalézáme řadu zčeštělých tvarů. Je totiž známo o cikánštině, že má celkem třináct evropských nářečí, mimo jiné české. Ovšem, v Žeravicích usazení Danielové ovládají také plyně češtinu, nebot i otec Daniel vychodil tamní trojtřídku. Bylo právě nedělní odpoledne. Některé z dětí se zdržely na pohřbu školáka ze sousední obce, starý Daniel si zašel na pivo do hostince, Štěpánka, vyšňořená jako nějaká princezna, byla přichystána vyjet si na kole s kamarádkou do sousedství. V obou vozech, sloužících Danielům za trvalé domo vy, bylo všechno čistě vymyto a upraveno. Stále otevřené dveře zabezpečovaly dobré větrání. Ale jak bude v zimě? – už se tehdy strachovala Božena Danielová, která měla dojista na zřeteli osud svých tří malých dětí. Ne nadarmo se říká, že cikán se nejvíce bojí četníka a zimy.

L. Suchdolský
Večerní Lidové Noviny, 15. XI., 1940
Připravilo Muzeum romské kultury

V této rubrice uveřejňuje Muzeum romské kultury historické novinové články ze svých sbírek. Rok, ve kterém byl článek napsán, je uveden na konci příspěvku, stejně jako deník, v němž byl tehdy uveřejněn. Informace zde uvedené tedy nejsou v žádném případě aktuální, mohou být i neobjektivní a zkreslené.