Skupina šedesáti čečenských uprchlíků překročila na přelomu října a listopadu hranici do Rakouska. Nedoufali už, že u nás dostanou azyl. Bylo jim totiž řečeno, že z 8000 krajanů v azylovém řízení jich uspělo jen 36. Zpět do ČR byli vráceni po dvou dnech, kdy byli v ponižujících podmínkách zadržováni rakouskou pohraniční policií. Jejich azylové řízení však u nás bylo rozhodnutím ministerstva vnitra zastaveno a cizinecká policie jim uložila správní vyhoštění.

„Rozhodnutí ministerstva vnitra v jejich případě není spravedlivé ani humánní,“ komentuje situaci zástupce Amnesty International Lubor Kysučan. „V současné době probíhá soudní řízení, které projednává jejich žalobu proti rozhodnutí ministerstva vnitra. Pokud soud tomuto opravnému prostředku nevyhoví, hrozí jim deportace z ČR.“ Občané Čečenska přitom nejsou v bezpečí ani ve své vlasti, ani na území Ruské federace. V Rusku jsou vystaveni systematickému pronásledování jen na základě etnické příslušnosti. Na území Čečny okupované ruskou armádou patří zmizení, mimosoudní popravy, znásilňování, nezákonné zadržování a mučení za účelem vynucení přiznání k realitě každodenního života.
V rámci tzv. začistek ruská armáda terorizuje venkovské i městské obyvatelstvo a vymáhá úplatky za propuštění zadržených. Chování ruských ozbrojených sil v Čečně hodnotí mnoho mezinárodních odborníků jako válečné zločiny hraničící s genocidou. V důsledku toho byla Ruská federace terčem kritiky Evropského výboru pro prevenci mučení, nelidského nebo ponižujícího jednání a trestání i Parlamentního shromáždění Rady Evropy. To upozorňuje na nedostatky při vyšetřování minulých i současných zločinů. V důsledku dlouhodobého konfliktu v Čečně žije na 110 000 uprchlíků v sousedním Ingušsku a další desetitisíce v jiných oblastech Ruské federace. I tam jsou však vystaveni šikaně ze strany policie a diskriminaci v přístupu k zaměstnání, vzdělání, zdravotní péči i sociálním dávkám.

Policisté nás doprovodili až na hranice
Zákon uprchlíci údajně porušili proto, že s našimi předpisy nebyli seznámeni. „Zákon o azylu jsme jim překládali až u nás v kanceláři,“ podotýká Milan Štefanec z Nezávislého sociálně ekologického hnutí. Téměř polovina z oněch šedesáti čečenských uprchlíků, je nyní v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna, další jsou v Kostelci nad Orlicí a několik jednotlivců je v ostatních táborech. Přišli z Polska, protože i tam se jim situace zdála beznadějná a nebezpečná. „Polsko je příliš blízko Rusku... Poskytl jsem tam interview a od té doby měla moje rodina doma problémy. Nikdo, koho známe, v České republice azyl nedostal,“ říká jeden z uprchlíků. Ani jeden nechce zveřejnit své jméno – všichni mají strach. „Pokud bychom nedostali azyl, pobývat v ČR by pro nás nemělo smysl, protože by nás mohli kdykoli vyhostit,“ říkají.
Telefonicky se proto spojili se svými přáteli v Rakousku, které azyl žadatelům z Čečenska uděluje ve srovnání s ČR mnohem častěji. Letos navíc vznikl zelený koridor, kdy tisíce čečenských uprchlíků přecházely z ČR do Rakouska. Po příjezdu do Českých Velenic je policie do půlnoci zadržovala, pak je z nádraží vykázala. „Když jsme se ohradili, že máme s sebou zavazadla a také malé děti, že venku je už zima a navíc je nás šedesát, řekli, ať tedy jdeme, kam jsme chtěli jít. Policisté nás doprovodili až k řece na hranici, dokonce nám svítili na cestu baterkou, tam už ale stála policie... Kromě patnácti dovolili všem řeku přejít. Prosili jsme je, aby nechali přejít i nás, když to umožnili ostatním. Začali vyvolávat megafonem, že porušujeme zákon, ale až tehdy, kdy už první skupina přešla.“

Zůstaneme tam, kde nás přijmou
Proč tito lidé vlastně zvolili nejistou cestu uprchlíka? „Jsme z různých míst, dřív jsme se neznali. Především jsme všichni prošli první čečenskou válkou,“ vypráví muž, který si pro tuto chvíli zvolil jméno Isa Tymyrov. „V roce 1997 byl oficiálně vyhlášen mír, Rusko se však připravovalo k dalším bojům... Příčina? Když se prohrála první čečenská válka, nemohlo Rusko dovolit, aby při tom zůstalo,“ říká. Popisuje, jak z ruské strany následovala politika provokací: unášeli ruské představitele v Čečensku, novináře, cizince. „To vše se dělo proto, aby se totálně zbouraly všechny vztahy... Například skupinka dvou Britů a dvou Novozélanďanů stavěla v Čečně telefonní linky, které by nám umožnily nezávislost na Rusku. A Rusové jim podřízli hrdlo,“ uvádí Isa příklad. „Díky zahraniční pomoci měli Čečenci se západem dobré vztahy, proto tam přijela skupina mužů, dělníky unesla, vše zničila a svedla to na „teroristy“. V přípravách na druhou válkou totiž Rusko potřebovalo ukázat, že Čečenci jsou národ teroristů...
Isu Tymyrova údajně třikrát drželi ve vyhloubené jámě, v níž stál po kotníky ve vodě a nad ním byla jen mříž. „Zdůvodnění mi neřekli, bili mě a pustili mě, až jsem zaplatil... Stříleli nad ženami s dětmi, už jsem neměl sílu to dál snášet. Žili jsme jako během ruské rulety – každý druhý zažil něco takového.“ Dodává, že stres byl pro těhotné ženy takový, že začínaly předčasně rodit. Hrůza nepoznamenala jen ženy: když letí nad uprchlickým táborem v ČR vrtulník, děti se bojí se, že budou padat bomby.
„Přišel jsem se ženou a dětmi – jsou jim tři a čtyři roky. Na cestě jsme od 19. září. Šli jsme přes Rusko, Ukrajinu, Bělorusko, Polsko až do České republiky. Cílem je pro nás země, kde nás přijmou, odkud nás nebudou deportovat,“ říká Isa Ty myrov. O tom, co bude dál, žádné informace nemá. „Kdyby se podařilo obnovit azylové řízení, jistěže bychom tu zůstali. Jako každý potřebujeme střechu nad hlavou, klid pro děti... Pokud vše dobře dopadne, budu pracovat. Nechci žádnou podporu, jsem inženýr mechanik,“ neztrácí hrdost. Je rád, že se o případ jeho rodiny a další desítky uprchlíků začaly zajímat nevládní organizace. Doufá, že řešení problému může pomoci i každá zmínka v médiích. V Čečensku má ale ještě příbuzné: „Ti by též byli ochotní zemi opustit, ale protože finančně podpořili mou rodinu, nemohou si to už dovolit.“

Pomoc podpisem
Se záměrem pomoci uprchlíkům sestavili aktivisté Amnesty International a Nesehnutí petici Bezpečí pro čečenské uprchlíky, kterou zveřejnili současně se zahájením brněnských Dnů Kavkazu, které probíhaly ve dnech 8.–13. prosince. Ministra vnitra Stanislava Grosse a Tomáše Haišmana z odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra žádají, aby se zasadili o obnovu azylového řízení uprchlíků.

Jana Sobotková, www.ecn.cz Foto: Nesehnutí