Bílý kruh bezpečí (BKB) je občanské sdružení působící již několik let v ČR. Od roku 1991, kdy vznikla první poradna v Praze, se jeho činnost zaměřuje především na poskytování bezplatné odborné a diskrétní pomoci obětem trestných činů a na prevenci kriminality. Nabízená pomoc může mít několik forem: od poradenství právníka a pomoc psychologa, až po doprovod obětí či pozůstalých při návštěvě nemocnice, k soudu, ve velmi závažných případech spojených s násilným trestným činem pak i v místě bydliště. Cíl je však stejný: návrat postiženého do každodenního života, rychlé vzpamatování se obětí z následků trestného činu a mimo jiné i zlepšení jejich pozice při jednání s úřady. Od roku 1999 spolupracuje BKB s Nadačním fondem Filipa Venclíka zejména při poskytování operativní finanční pomoci obětem těch nejzávažnějších trestných činů či jejich pozůstalým, kteří se často ocitnou v těžké životní situaci a nemají žádné prostředky. O tom všem jsem hovořila s Mgr. Petrou Vitoušovou, prezidentkou Bílého kruhu bezpečí.

Jak dlouho funguje Bílý kruh bezpečí? Jakých větších úspěchů jste zatím dosáhli?
Jednotlivé poradny vznikaly v letech 1991 až 1999, kdy byla založena již šestá poradna v Pardubicích. V roce 1996 bylo naše sdružení přijato jako plnoprávný člen Evropského fóra služeb obětem (The European Forum for Victim Services). V roce 2001 jsme oslavili 10 let existence. Při této příležitosti jsme v partnerství se společností Philip Morris realizovali tři pilotní projekty. Prvním z nich byl historicky první reprezentativní sociologický výzkum o domácím násilí, druhým bylo zahájení činnosti celostátní linky s nepřetržitým provozem pro oběti domácího násilí a posledním velkým projektem byla celostátní osvětová a informační kampaň o domácím násilí. Za velký posun považuji nejen zohlednění většiny návrhů BKB směřujících ke zlepšení postavení poškozeného v trestním řízení v rozsáhlé novele trestního řádu, ale i nedávné schválení senátního návrhu novely trestního zákona, jež přispěje ke stíhání domácí násilí jako trestného činu.

Na koho se zaměřuje činnost Bílého kruhu bezpečí a jaké služby poskytuje?
Soustředíme se především na oběti trestných činů, svědky a pozůstalé po obětech. Poskytujeme jim čas na rozhovor, právní informace týkající se jejich případu včetně praktických rad, jak získat odškodnění a peněžitou pomoc státu. Poškození, popřípadě pozůstalí, mohou totiž obdržet pomoc v souvislosti s ušlým výdělkem, s náklady vzniklými v souvislosti s léčením, pohřbem či výživným, které dětem zemřelá oběť poskytovala nebo byla povinna poskytovat. Dále umožňujeme setkání s psychologem, morální a emocionální podporu a možnost posílení pošramoceného sebevědomí a osobní integrity. Od roku 1995 pořádáme víkendové psychorekondiční pobyty pro oběti násilné trestné kriminality, případně pro jejich pozůstalé. Přestože poradci BKB zaznamenávají velmi rozdílné reakce obětí na trestný čin, shodují se v tom, že nejzávažnější traumata prožívají oběti po útoku pachatele na jejich tělesnou integritu, tedy po loupeži, znásilnění, ublížení na zdraví či v případě domácího násilí.

Obracejí se na vás i Romové či příslušníci jiného etnika? Když s nimi jednáte, vnímáte jistá kulturní specifika či potřeby, jimiž se komunikace řídí?
V naší evidenci o kontaktech s klienty nevedeme žádný rozlišovací údaj, zda jde o Roma nebo příslušníka jiného etnika. Pro nás je to vždy člověk, který se stal obětí trestného činu, nebo osoba blízká oběti, která potřebuje pomoc. Přesto na vaši otázku odpovím alespoň na základě vlastní poradenské zkušenosti v pražské poradně Bílého kruhu bezpečí, ve které jsem několika Romům mohla být nápomocna. Jednalo se například o mladého muže, oběť loupežného přepadení, při kterém utrpěl velmi vážná zranění a stal se invalidním. Pamatuji se na romské rodiče, jejichž dvě děti se staly obětí tragické dopravní nehody jako chodci a bojovaly o život. Vybavuji si starší manželský pár, který se stal obětí násilí ze strany svých dětí – narkomanů. Ani v jednom z těchto případů si nevybavuji, že bychom museli reagovat na jakékoliv odlišnosti či specifika. Hoře a utrpení všech lidí si jsou tak podobná, že především stojíte po boku těch, kteří vás v dané chvíli potřebují. Vím jen, že ten první mladý muž, o kterém se zmiňuji, se neubránil hlubokému dojetí a v poradně se rozplakal. Řekl tehdy cosi v tom duchu, že je neskonale překvapen ochotou, vlídností a veškerou pomocí, kterou u nás našel. Obecně lze říci, že Romové naše služby nevyhledávají příliš často. Dozvídají se o nás většinou od romských koordinátorů a přicházejí jen v případech trestných činů s velmi závažnými následky.

Které příběhy vám ještě utkvěly v paměti?
Takových je mnoho a nikdy nevymizí. Nemohu zapomenout na sedmdesátiletou ženu, kterou ve vlastním domě přepadli tři pachatelé a vystavili ji dlouhodobým mučivým útrapám. Pamatuji, jak statečně vydržela celé trestní řízení včetně velmi dlouhého výslechu u soudu. Vím také, že se náhrady škody od pachatelů za ukradené věci nedočká, natož pak omluvy za krutosti, kterých se na ní dopustili. Ve své paměti si nesu obraz statečné babičky, která se stará o dvě vnoučata. Jejich otec zavraždil matku a jejich nejstarší sestru. Se všemi jsem v kontaktu a mám radost z každé drobnosti, která se vrací do jejich totálně poničeného života. Pamatuji i na mladého sportovce, který se před domem stal obětí těžkého zranění. Aniž by to tušil, postavil se do cesty lupiči prchajícímu s ukradeným zbožím z nedaleké prodejny. Průstřel břicha a následné komplikace změnily život jemu, rodičům, jeho přítelkyni i společníkům v podnikání. Nebezpečný pachatel nebyl dosud dopaden.

Jaké nejdůležitější preventivní rady můžete našim čtenářům dát?
Poradit můžeme jedno: aby se řídili obecnými zásadami prevence tak, aby předešli reálně nebezpečné situaci. Tyto zásady vlastního bezpečí platí pro každého, kdo se s trestným činem, násilím jako takovým či domácím násilím setkal, nebo se nachází v situaci, kdy sám stojí před podobným problémem.
V první řadě je důležité umět se vyhýbat svému nepříteli a pokud to není možné, chovat se tak, aby se nepřítel příště vyhnul nám. Je potřeba mít na paměti, že samotný útok je rychlejší než obranná reakce napadené osoby a útočník je tak téměř vždy ve výhodě. Vylekaná napadená osoba, na níž je mnohdy vyvíjen psychický nátlak, reaguje na útok opožděně, což ji často ohrožuje i na životě. Prioritami by v případě napadení tedy vždy měly být zdraví a život. Pokud je napadená osoba donucena bojovat, je potřeba podniknout veškeré kroky k tomu, aby z útoku vyvázla za každou cenu živá. Sebeobrana se tedy nemůže řídit pravidly fair play. Pod tíhou stresu napadené osoby často reagují panicky, vystrašeně a někdy zuřivě. I útočníkův záměr však může být zvrácen a může od něj upustit, pokud oběť zareaguje překvapivě, tedy jinak, než útočník předpokládá.
V neposlední řadě je důležité, aby oběti důvěřovaly svému instinktu a intuici, které nastupují téměř vždy v předtuše blížící se hrozby vzniku reálně nebezpečných situací. Také bychom měli mít časový a místní přehled o pohybu našich blízkých. Když už k násilnému činu dojde, doporučujeme vyhledat pomoc, svěřit se někomu s tím, co se stalo.

Jana Kabeláčová