Šéfredaktor Respektu Tomáš Němeček byl napaden. Dost brutálně. Je to alarmující představa, ať už ho ztrestal kdokoli a z jakéhokoli důvodu. Bylo by znepokojující, kdyby byl takto násilně potrestán člověk (v pozici autora či šéfredaktora schvalujícího přítomnost toho či onoho příspěvku), který se veřejně vyjadřuje k dění kolem nás a nabízí jiný pohled, eventuálně vysvětlení či komentář. V takovém případě bychom se ocitli ve starozákonní společnosti uctívající oko za oko, zub za zub. Útok na svobodu slova, kterou zosobňuje v demokratické společnosti každý, kdo prostřednictvím svých příspěvků vyzývá čtenáře k zamyšlení se nad různými společenskými jevy a nevyzývá k nenávisti či rovnou hanobení rasy, by pak byl jakousi „krevní mstou“ těch, kteří nesouhlasí. Protestovat a nesouhlasit lze určitě jiným a lidštějším způsobem.

Pak je tu samozřejmě ještě další, stejně znepokojující alternativa. Němeček se prohřešil jinak a útok na něj neměl dost možná nic společného s jeho profesí.
Není v pořádku, že česká společnost toleruje útoky na menšiny či společensky slabší vrstvy. Mlčky přihlížíme tomu, jak skinheadi, neonacisté či fašisté křičí svou nenávist do světa bez závažnějších postihů a napadají ty „slabší“, tedy osoby, jež považují za „nežádoucí“. Podobně přezíráme i to, že lidé, kteří se těchto „slabších“ zastávají, jsou ohroženi už tím, že své názory zveřejňují pod vlastním jménem. Což by dost možná mohl být i případ pana Němečka, šéfredaktora periodika, které se tak často věnuje problematice rasismu, xenofobie, rasově motivovaných útoků a mnohdy neochotných reakcí soudu uznat, že se o takový trestný čin jednalo.
Proč je pro nejednoho člověka žijícího v ČR důležitější číst si o rozmarech českých celebrit, než o tom, co se děje v jiných státech a na jiných kontinentech? Proč pohodlně zavíráme oči před hladomory, válečnými konflikty či skutečností, že v nich bojují i děti? A pokud nám to připadá daleko, proč se raději nezajímáme právě o tak důležité kauzy, jako je útok na šéfredaktora Respektu? Bezpochyby se jedná o nebezpečný precedens. Jeho důsledky by měly zajímat nejen novináře píšícího pro minoritní periodika, ale i lidi, jako je kupříkladu Miroslav Macek. Ten v jednom svém novinovém příspěvku kritizoval svobodné matky. Mohlo by se mu totiž stát, že by mu dav rozzuřených svobodných matek dal za vyučenou za to, že jim chce zkrátit sociální dávky. Ani to však není řešení – alespoň ne ve společnosti, jež od roku 1989 usiluje o demokracii a nyní se snaží o co nejméně problematický květnový vstup ČR do EU. Jana Kabeláčová