David Dudáš chtěl být původně katolickým knězem. Ten úmysl pojal už na základní škole, ale nikdo, ani rodiče, ho nebral vážně. Při studiu však stále více inklinoval k východnímu křesťanství, které se mu při porovnání s jinými náboženstvími jeví být více původní a více se blížící stylu života apoštolů. Už ve 13 letech se pro něj pravoslaví stalo tou pravou vírou.
Později, jednou brzy zrána, aniž komu co řekl, odcestoval do Rumunska, kde začal studovat v nejstarším pravoslavném klášteře. Studium trvalo pět let. Nastoupil v srpnu. Představený mu řekl: „Do Vánoc se naučíš rumunsky, jinak musíš odejít.“ David to zvládl a zůstal. V semináři byl jediným Romem. To mu přinášelo jisté výhody, protože představení ho návštěvám ukazovali, jako zvláštní výjimku a velmi si ho vážili. Na druhé straně v době studií David cítil i povinnost splnit své vnitřní poslání sounáležitosti s rumunskými Romy. Pořádal a organizoval pro ně humanitární pomoc z Ostravy. To se mu podařilo uskutečňovat až pětkrát do roka.

Jací jsou Romové v Rumunsku?
V Rumunsku jsou Romové jen dvojího druhu, moc bohatí a moc chudí. Ti moc bohatí těm moc chudým nijak nepomáhají, nemají k tomu ani chuť, ani prostředky.

Je běžnou zvyklostí, že Romové v Rumunsku žebrají a nikdo to nepokládá za nic mimořádného, ani je nevyhání. Je to součást jakéhosi koloritu. Způsobila vaše konverze k pravoslaví nárust Romů k tomuto náboženství?
Myslím že ne. Jde spíše o hrstku příslušníků romské elity. Můj úkol je však dlouhodobý, nemá okamžitý účinek. Chci se modlit a ukazovat cestu. Jakou? Ke skromnosti a chudobě. To jistě nenachází oblibu.

Jak se vám žije v ČR?
Mně se tu dobře nežije. My Romové spolu nespolupracujeme a to má negativní důsledky všude jinde. Kudy chodím, působím spíše jako exot: Podívejte, to je ten pravoslavný romský farář! V katolickém kostele kněz na závěr mše vyzve své ovečky, aby si podaly ruce na znamení bratrství ve víře. Člověk se otočí, uvidí Roma a ruku mu nepodá. To není opravdový přístup žít po vzoru Krista. Pravoslavná církev působí opravdověji a pokládala svůj život i za Romy už za okupace, což církev katolická neučinila. Úsměvně mohu připomenout, že Romové často vzpomínají na tzv. bosňáckou církev. Pop ducha při zažehnávání vyhnal, katolický kněz to neuměl.

Můžete za uplynulý rok své činnosti zhodnotit její výsledky?
Je to více nezdarů než úspěchů. Za úspěch považuji zásadní opravu interiérů kostela, který jsme darem obdrželi od katolické charity a získali tak boží stánek, ve kterém můžeme vyvíjet i jiné aktivity než náboženské. Také jsem se vypořádal s jistou naivitou a uvědomil si, že budu bojovat o každého jednotlivce, a že nejde o žádnou masovou záležitost. Musím často bojovat sám se sebou a pak teprve za někoho jiného. Pokládám svoji činnost za určitou misi a neúspěchy, jež ji nutně provázejí, jsou daní, kterou musím platit za svoji víru. Tak to asi má být. Jsem v ekumenické radě pro Romy, kde pro ně mohu něco praktického a dobrého vykonat. Příští rok budu učit pravoslavné náboženství na zvláštní škole v Rokycanech.

Ještě se vraťme k pravoslaví a jeho srovnání s jinými náboženstvími.
Na konferenci, kterou uspořádala husitská církev, jsem byl svědkem toho, jak jsou Romové ovládáni různými silami, které nemají s pravou vírou nic společného a jsou velmi primitivní. Vzývají Boha a volají ho ke splnění všech možných a nemožných přání. Líbí se jim při tom zpívat v romštině, což by jinak nevadilo. Nevidí však žádný základ a cíl pro svoje vzývání.

Ještě delikátní otázka. Jste ženatý? Jak toto pravoslavná církev osvětluje?
Pravoslaví ženitbu připouští. Všichni apoštolové byli ženatí. Jde přece o svátost manželství. Před vysvěcením se mohu oženit, což jsem učinil. Po vysvěcení už nikoliv. Mojí ženou je Romka.

(k. h.)