Taneční soubor Čercheňa z Brna, který vede Darina Čonková, není žádným nováčkem. Jeho členové za sebou mají již mnoho vystoupení a také úspěchy. Ačkoliv se jedná o početný soubor, nejvíce mezi nimi vyniká mladý taneční pár Renata Čonková a Mário Lakatoš, který občas vystupuje i sólově.
Renata studuje na osmiletém gymnáziu v Brně-Líšni, kde ji baví zvláště němčina; kromě tance také ráda hraje basketbal a volejbal. Mário je v deváté třídě. Kromě tance hraje fotbal, ale hlavní je pro něj tanec.

Na svůj věk jste ušli už docela dlouho cestu. Od kdy se tanci věnujete?
Mário: Já tancuju odmalička. S Čercheňou tak rok a předtím jsem vystupoval s Mercy.
Renata: Věnuji se mu už od osmi let. Nejdříve jsem tancovala s panem Eugenem Horváthem a moc mu děkuji za to, že mě k tanci dovedl.

Jak často trénujete a jak takový trénink probíhá?
Mário: Třikrát týdně, někdy i čtyřikrát. Pokaždé asi čtyři hodiny.
Renata: Před vystoupením trénujeme skoro každý den a velmi tvrdě. Nejtvrdší trénink mám asi já, protože nás trénuje moje maminka a ta chce, abych byla co nejlepší. Prostě abych všem ukázala, co ve mně je. Myslím, že je to výhoda, když mně trénuje právě ona. Kdyby mě do tance nutila, bylo by to na pódiu vidět. Já ale tancuji od srdce a hrozně mě to baví.

A kdo vymýšlí choreografii?
Renata: Hodně jí vymýšlí mamka, ale když nám nejde pod nohy, tak ji předěláme, aby si každý tančil tak, jak mu to nejvíc vyhovuje.

Co vás motivuje v tanci a co vás naopak štve? Měli jste někdy období, kdy byste nejraději skončili?
Mário: To nikdy. Je to sice dřina, máme učitelku, která nám dává zabrat, ale nikdy jsem s tím skončit nechtěl. Baví mě to. Je to zkrátka radost.
Renata: Neměla. Při tanci se soustředím na to, abych to dobře odtancovala a aby se naše vystoupení všem líbilo.

Všimla jsem si, že se nevěnujete pouze klasickému romskému tanci. Jaké žánry vás ještě zajímají?
Renata: Například latinskoamerické tance, které nás naučily Tanda a Maruška, to jsou zpěvačky, které vystupují s Idou Kelarovou. Hodně jsme na nich makali, byl to velmi tvrdý trénink. Baví mě i moderna, nejvíc ale klasický romský tanec, protože v tom žiju. Z romské hudby mám ráda takovou, která jde trošku do moderna, hlavně pomalé písničky.
Mário: Olašské a maďarské tance. Někdy i disco. I v soukromí poslouchám hodně maďarskou muziku, hlavně čardáše.

Jezdíte také na nějaké soutěže a přehlídky? Jaký je váš největší úspěch?
Renata: Už jsme byli na mnoha soutěžích a na jedné jsme vyhráli první místo. To bylo loni na jaře v Hodoníně. Myslím, že největší úspěch jsme měli na koncertě s Idou, třeba v pražské Lucerně. A tančili jsme už také v Německu. Jsem spokojená, když naše vystoupení udělá lidem radost. Někde nás dokonce prosí, abychom přijeli znovu.

Máte zpěváky a skupiny, s kterými byste si chtěli zatancovat?
Mário: S Gustym z Maďarska. Ale už jsem tancoval také s profesionály, třeba s Bengas nebo Parno Gratz, to bylo také moje přání.
Renata: Já jsem také měla obrovskou radost, když jsme vystupovali s Bengas a s Parno Gratz. Vždycky mě přitahovali, ale nikdy jsem se s nimi osobně nesetkala.
Obě skupiny hrály letos na Django festu u nás v Brně a pozvaly si nás na podium. Takže jsme tancovali i s nimi a to byl velký zážitek, to jsme si vždycky přáli. Myslím, že už o nikom jiném ani nesním.

Vidíte nějaký rozdíl mezi reakcemi romského a neromského publika?
Mário: Otevřenější jsou Romové, to je jasný.
Renata: Není, určitě není, protože ať je v publiku Rom nebo Nerom, sklidíme úspěch tak i tak.

Jak moc jsou pro vás důležité vaše kořeny?
Mário: Tak… normálně.
Renata: Narodila jsme se jako Romka a nemyslím si, že bych se měla přiklánět k něčemu jinému. Prostě jsem Romka a jsem na to hrdá.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, chtěli byste se věnovat tanci profesionálně?
Mário: Tancovat budu určitě pořád, ale nevím, jak to později půjde skloubit s prací. Chtěl bych být romský terénní sociální pracovník.
Renata: Ještě přemýšlím, ale možná bych šla i na taneční konzervatoř. Zatím mám pořád dost času. Také bych se mohla věnovat nějakému sociálnímu oboru, ale jak jsem řekla, ještě o tom moc nepřemýšlím.

Zuzana Labantová