Ilona Lázničková vystudovala etnografii a češtinu na Masarykově univerzitě v Brně. Hned po studiích nastoupila do zaměstnání, kde měla na starosti zájmovou uměleckou činnost zaměřenou na divadelníky, hudebníky, folklorní soubory, taneční a recitační skupiny v okrese Brno-venkov. K tomu jí ještě přibyla péče o kulturní památky, získala zkušenosti v práci v knihovnách a s výstavní činností.
Po převratu se v roce 1992 přihlásila do konkurzu na místo vedoucí v Muzeu romské kultury a vyhrála. Předtím se s Romy blíže nesetkala, neměla s nimi žádné osobní zkušenosti a romskou osadu neviděla. Až nyní se dostala při výzkumech přímo mezi romskou komunitu a začala se s ní blíže seznamovat. Pustila se do studia odborné literatury o Romech a četby knih romských autorů. Sbírala zkušenosti a znalosti od svých starších kolegů v muzeu (vzpomíná především na historika Bartoloměje Daniela). Dostala se do mnoha romských osad na Slovensku a v Polsku. Po deseti letech práce v Muzeu romské kultury v Brně říká o Romech, že jsou to zvláštní, krásní, zajímaví a neobyčejní lidé.

Jaké povinnosti vám vznikly s funkcí ředitelky v romském muzeu?
Musela jsem se naučit předpisům a zákonům souvisejícím s fungováním neziskové organizace, kterou muzeum je. Formulovali jsme, co to vlastně Muzeum romské kultury je, co je jeho posláním ve společnosti, čím chceme oslovit Romy i majoritu. Hlavní povinností, která souvisí s funkcí ředitelky je bohužel povinnost zejména sehnat dostatek peněz na činnost muzea, nákup sbírek, výstavy, vydávání muzejní ročenky a spoustu dalších věcí, které jsou potřeba. Pro mě to bylo vše nové a bylo toho na mě najednou moc, ale poradila jsem si s tím. Abych to vše stíhala, nosila jsem si práci domů a dělám to dodnes.
Poznala jsem, že Romové své muzeum potřebují, aby se měli možnost vrátit do historie, podívat se na dokumenty, doklady, sbírky, na materiály, které vypovídají o jejich předcích.

Ztratila jste nějaké přátele, když se dozvěděli, že jste ředitelkou romského muzea?
Určitě se mi protřídil okruh přátel a známých a zůstává otázkou, zda je to dobře, nebo špatně. Přesvědčila jsem se alespoň o tom, jaký opravdu byl náš vztah. Setkala jsem se i s tím, že se mě někteří ptali: „Co budeš u těch Cikánů dělat? Copak oni mají nějakou kulturu?“

Jak jste se seznamovala s Romy a jejich způsobem života?
Hned na začátku jsem si všímala především vnějších jevových znaků. Později, až jsem získala osobní kontakty, jsem chtěla poznat, proč se chovají tak, jak se chovají. Mnohdy odlišně, než bych čekala se svými zkušenostmi. Olašské ženy jsem poznávala podle tradičních dlouhých sukní a některé starší romské ženy chodily před deseti lety ještě částečně i v tradičních krojích. Když jsem začala chodit do romských rodin, učila jsem se poznávat jejich zvyky, způsob života a jak se mám chovat. Ráda poslouchám vyprávění starších Romek o tom, jak se dříve žilo, jak se vařilo… Když jsem poprvé navštívila romskou osadu na Slovensku, byl to pro mě obrovský zážitek, náraz, který oslovil můj rozum i city.

Jak to na vás působilo?
Zasáhlo mě to tak, že jsem se těm lidem daleko víc otevřela. Říkala jsem si, jak je možné, že ještě v dnešní době něco takového existuje. Styděla jsem se, protože jsem také součástí majoritní společnosti, která se podílí na situaci těchto lidí. Do osady jsme přijeli autem, slušně oblečení a kolem nás běhaly v zimě nahé děti a byla tam spousta Romů, kteří neměli práci a vlastně žádnou náplň života. Cítila jsem potřebu s nimi v osadě mluvit, abych se dozvěděla, proč tomu tak je. Na druhé straně jsem později zjistila, že uchovávají mnoho krásného z tradiční kultury, jsou mezi nimi bývalí i současní šikovní řemeslníci, kteří pracují tradičními technologiemi. Proto jsme se později do těchto osad vraceli a dokumentovali výrobu košťat, dřevěného nádobí, ručně pletených koberců a vyprávění. Myslím si že takováto setkávání mě naučila být pokornější.

Uměla byste zazpívat romskou písničku?
Melodii ano, slova velmi málo. Já se romskou hudbou nechávám unášet. Ráda romské písničky poslouchám, obzvlášť ty olašské, které vyprávějí životní příběhy.

Vaříte doma romská jídla?
Ano, například perkelt z kuřete, závin s krupicí a s kakaem. Vždycky se snažím získat na výzkumu nějaké recepty. Halušky u nás už zdomácněly, ale nemohu zapomenout na ty, které jsem jedla v romské osadě v Polomce. Byl krásný den a mě i s mými kolegy pozvala do svého domečku Romka, která vařila ve velikánském hrnci halušky. U kamen stály a čekaly její děti. Když už byly halušky hotové, Romka nám je nabídla jako prvním s upřímným a otevřeným srdcem. Mohu vám říci, že to byly ty nejlepší halušky v mém životě a na tu chuť nikdy nezapomenu.
Romská jídla, i když jsou obyčejná, mají šmrnc, je to asi tím, že romské ženy k vaření přistupují s láskou a s určitou filozofií. I svým dcerám říkám, aby vařily s láskou a dobrou náladou, pak se jim jídlo vždy povede.

Co vám dává vaše práce?
Uspokojení a radost. Mám dobrý pocit z toho, jak nás tady na Bratislavské ulici přijali místní Romové. Má práce mě baví a těší mě, když na akce, které děláme pro veřejnost, přijde plno lidí.

Co vám bere práce?
Čas na rodinu a soukromí.

Praštila byste s tím někdy?
Asi praštila, ale hodně rychle bych se vrátila. Musím říci, že závidím kolegům, kteří dělají výzkumy v terénu, odbornou práci a nemusí se starat o chod muzea. Ale zase je to dobrý pocit, když se podaří získat peníze a můžeme dělat zase další pěkné akce, když otevíráme další výstavu, když přijímám v muzeu návštěvy i ze zahraničí a slyšíme od nich poděkování za tuto práci. Ale budu také ráda, když už budu důchodkyně a předám vedení muzea někomu mladšímu. Pak budu dělat výzkum s romskými ženami, protože to jsou studnice vzpomínek, moudrosti a zkušeností, které je třeba zachytit a předat dalším generacím.

Pocítila jste za dobu svého působení v muzeu, že se Romové mění?
Samozřejmě. Upouštějí od svých tradic, mizí soudržnost, ale na druhé straně jsem zaznamenala, že Romové dbají na výchovu svých dětí a chtějí, aby měly vzdělání, což dříve nebylo. Možná je to zkušenost pouze z muzea, ale zdá se mi, že jsou vůči nám otevřenější.

Co byste vzkázala Romům?
Aby se nestyděli a hrdě se hlásili k tomu, že jsou Romové, protože mají bohatou historii, krásné tradice, krásnou muziku, na kterou slyší skoro každý z majority.
Gejza Horváth