V malé dědince ukryté mezi hlubokými lesy a vysokými horami žila chudobná cikánská rodina. Jen na děti byla bohatá. Když matka volala na oběd, ze všech stran přibíhaly jako hejno vyhladovělých kuřátek. Všichni žili v lásce, pohodě, ale často k nim do chaloupky zavítal hlad. Jen tak tak uspokojila děti mísa brambor se slupkou a i té se mnohdy nedostávalo. Když unavení rodiče uložili děti ke spánku, přemýšleli, jak zítra a pozítří nasytí hladové krčky. Nakonec se stal zázrak.

Když děti vyrostly ve zdraví a skromnosti, rozbíhaly se do světa. Až přišla řada na Tibina. Byl ze všech nejmladší. Když dosáhl dvaceti let, byl z něho zdatný junák. Úzký obličej lemovaly černé kudrnaté vlasy, štíhlá postava byla samý sval. Byl trochu jiný než ostatní, sice temperamentní, ale nikdy nezlobil. Matka mu přála z upřímného srdce štěstí. Toto své přání ukrývala pečlivě v srdci, protože v chudé chaloupce v horách nebylo peněz, nebyl majetek, spíš bída a hlad. Když matka chystala Tibinovi pár suchých kůrek chleba na cestu do světa, pro slzy neviděla. Ale on ji hladil po tváři a vesele povídal: „Jen se o mě, maminko, neboj. Neztratím se ve světě. Umím pracovat a práce se pro mne jistě najde. Vydělám peníze a nakoupím ti spoustu krásných věcí.“
Smutná maminka by tomu byla ráda uvěřila. Nastalo loučení. Tibin, aby zkrátil smutek z odchodu sobě i svým drahým, rychle vzal uzlíček s kůrkami, zamával a zmizel v nedalekém lese.
Ze začátku mu bylo těžko u srdce, ale jak se před ním otvíraly nové a nové kraje, radoval se a toužil poznat co nejvíce. Cesta mu rychle ubíhala. Brzy spořádal kůrky, a tak mu nezbývalo nic jiného než si sehnat práci, aby získal peníze na jídlo a další cestu. Poptával se u několika pánů, ale nikdo nechtěl vzít cikána do služby. Každý ho odmítal pro jeho snědou pleť. Až jednoho dne došel k moři. „Moře, moře,“ radostně zvolal a dychtivě ponořil obě ruce do chladivých vln. Pyšně si uvědomil, že ze všech sourozenců vlastně došel nejdále. Z chýšky pod horami až k jižnímu moři, téměř přes celý kontinent. „Moře, moře,“ šeptal vzrušeně a díval se do tajemných modravých dálek, jakoby z nich chtěl vyčíst svůj příští osud.
Den se už chýlil ke konci a Tibin se vydal na cestu podél pobřeží až došel do rušného přístavu. Potkával lidi různých národností, kteří hovořili neznámými jazyky. A tak si nepřipadal cizí. Jako proud vody mířili k přístavu nebo se od něho vraceli. Vůně neznámých zemí, krajů a zvyků na něj dýchala ze všech stran. Také on se vmísil do proudu mířícího do přístavu. Když potkal prvního námořníka, ukázal mu své svalnaté ruce a pak několikrát ukázal prstem do úst. Námořník se srdečně zasmál. Chytil Tibina za rameno a povídá: „Tak pojď, ty černá hubo.“ A vlekl ho na loď, kde pracoval. Námořník chvilku povídal něco svému kapitánovi. Asi hovořili o Tibinovi, protože se na něj s úsměvem dívali. Kapitán přikývl hlavou. To znamenalo, že je přijatý jako člen posádky. Námořník ho odvedl do podpalubí, kde mu ukázal místo ke spaní. Tak se synek z hor stal námořníkem. Byl to velmi tvrdý život. Tibin si uvědomil, že to bylo horší než na pevnině. Ale i on byl z ocele, tvrdý a nepoddajný. Přímo se dral o práci, na únavu nehleděl. Usilovně se též učil cizím jazykům. Prohlížel si všechno nové, byl veselý, a tak si ho ostatní záhy oblíbili, i když se od nich lišil barvou pleti. Poznal mnoho zemí a přístavů, zažil veselá i vážná dobrodružství. Dny mu ubíhaly, nové přicházely a nabízely mu plno práce, zkušeností a příhod.

Veronika Kuchařová
(pokračování příště)