Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně vydalo koncem roku 2003 tuto zajímavou publikaci. Vydání bylo realizováno v rámci Výzkumného záměru ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Etnika, menšiny a marginalizované skupiny v ČR.
Publikace si všímá zapojení politických stran a hnutí do pluralitního politického systému, věnuje se stranám, které si jako primární cíl stanovily obhajobu etnických či regionálních zájmů. Nejvíce pozornosti patří moravistickým politickým stranám a hnutím, polské menšině a romským politickým stranám a hnutím. Ve své recenzi si všímám posledně jmenovaných, tedy romských politických stran a hnutí. Autorem této stati je Pavel Pečínka.

Je to první ucelenější informace o vývoji politického myšlení Romů po revoluci a jejich způsobu zapojení do politické práce v rámci stávajícího a vyvíjejícího se pluralitního systému politických stran. Tento proces Pavel Pečínka popsal zdařile a výstižně. Je zřejmé, že při tom vycházel z objektivních informací, získaných přístupnými dokumenty a spoustou uskutečněných rozhovorů s přímými účastníky těchto událostí. To je velmi záslužný a také užitečný čin.
Na asi 60 stránkách textu nemohlo být a není zachyceno všechno. Zůstalo skryto to, co probíhalo v mnoha a mnoha uzavřených diskusích, z nichž se navenek příliš informaci nedostalo. Jen výsledky pak mohly ukazovat, jak těžce se rodily a co se asi dělo za zavřenými dveřmi. Mezi řádky textu Pavla Pečínky však je možné leccos vyčíst i z těchto důvěrných jednání.
Každý může mít jiný náhled na vývoj popisovaných událostí a zcela jistě má. Je těžké něco prohlásit za objektivní pravdu a trvat na tom. To jistě není ani úkolem hodnocené knížky. Jde však o pohled, který umožňuje získat docela slušný obraz o vývoji politického myšlení Romů, pokud je čtenář vnímavý a dokáže činit i patřičné závěry.
Přece však bych si všimnul alespoň jedné záležitosti, na níž autor nepomyslel. Je to založení Muzea romské kultury v Brně. To byl klíčový závazek a úkol ROI, který si vytýčila a – nesplnila. V průběhu pohnutých událostí, v nichž i romští poslanci ČNR sehráli svoji roli, se představitelé ROI pokoušeli převést tuto instituci pod svoji řekněme kuratelu. Musí být známo, že zakladatelé Muzea, kterými byli Jana Horváthová, Bartoloměj Daniel (historici) a já, si přáli instituci nezávislou, apolitickou. Závislost na politické straně byla pro nás nepřijatelná. Vše nemuselo skončit tak, jak skončilo, nebýt osobního a statečného rozhodnutí tehdejšího ministra kultury, Milana Uhdeho, který dal přednost skutečným zakladatelům a konce konců profesionálně připraveným lidem.
Dále už mohu upozornit jen na drobné nepřesnosti a opomenutí. V textu nebyl zdůrazněn rozdíl mezi politickou stranou a občanským sdružením, totiž, že politická strana nemůže získávat finanční prostředky na základě podaných projektů a je závislá na výsledcích politického klání a zisku mandátů. Občanské sdružení takto prostředky získává, což je legitimní důvod pro zakládání těchto sdružení a tím naplňování programu občanské angažovanosti v záležitostech obce, státu apod.
Nebyl zvýrazněn fakt jisté omezenosti politických stran založených na etnickém principu. Fakt, který neumožňuje účast jiných příslušníků společnosti, kdy také volební program je zúžen na dílčí záležitosti. Jen okrajově se o této věci v závěrečné kapitole zmiňuje Miroslav Mareš. Proto také zákonitě celý polistopadový vývoj ROI je sérií neúspěchů a krachů, z nichž bohužel, nebyly činěny žádné rozbory a závěry. Ty jsou nasnadě. Přesto i taková politická strana může dělat efektivní politický program a činnost. Ale to je jiná věc.
Za klad pokládám dobová svědectví z různých dokumentů a rozhovorů nebo vyjádření. Tato svědectví dobře doplňují náhledy na situaci a s odstupem času ukazují rozsah pomýlení, nebo správný a zásadový přístup účastníků. Nehodlám se tedy zabývat hodnocením těchto svědectví s jedinou výjimkou. Je jí hodnocení Edity Pišojové (str. l62), které je z poslední doby a které mi přijde značně povrchní a tendenční. Zmiňuji se o tom jenom proto, že E. Pišojová je tu kvalifikována jako romská politoložka. To by mohlo být zavádějící.
Ostatní výhrady, které mám, pokládám za nepodstatné a předám jejich seznam autorovi jinak.

Karel Holomek