Romové se učí číst
Romská národnostní menšina je jako jedna z mála menšin v České republice, která po revoluci začínala s vydáváním svých novin a časopisů. Měl jsem to štěstí a byl jsem, jak se říká, u toho.
Společně s některými nadšenci z řad majority a samozřejmě s Romy a za podpory státu se na trhu začaly objevovat Romano kurko, Amaro lav, Romano ľil, Roma, Gendalos a další. Některé již zanikly, troufám si dnes říct i díky naší „cikánské“ ješitnosti a malosti.
Bohužel tak zanikl i časopis Lačho lav – Dobré slovo (později se nazýval Amaro lav – Naše slovo). V této redakci jsem kdysi dávno začínal, působil jsem také v redakci Romano kurko – Romský týden, který vycházel v Brně a jehož vydavatelem byla agentura Romart pod vedením Romské občanské iniciativy.

Nechci a nemohu na těchto strankách našeho mladšího titulu Romano hangos (díky všem, že vychází) všechno zatratit. Začínali jsme, učili jsme se vydávat svoje vlastní noviny, hodně Romů nám fandilo, nemálo bylo i těch, kteří nám házeli klacky pod nohy. Psali petice, odvolávali, protestovali. Na druhé straně se našlo hodně lidí, Romů i gádžů, kteří nám pomáhali a drželi palce. Všechno již odnesl čas, jak se zpívá v jedné písni. Nyní je na trhu Romano hangos, Amaro Gendalos – Naše zrcadlo a vloni začal úspěšně působit Romano voďi. Na Slovensku vydávají Romano ľil, časopis Roma, Luluďi atd.
Díky za vše romské v tomto státě, kde doposud (13 let po revoluci) bují rasismus, diskriminace, neonacisté odcházejí od soudu vysmátí a s podmínkami za surové vraždy romských otců a matek, čeští soudcové ukládají směšné tresty. Je toho požehnaně, s čím nemusíme souhlasit a protestovat.
Romský národnostní tisk tady hraje velikou roli. Má přinášet fakta a svědectví, a hlavně pravdu o tomto bezpráví a nespravedlnosti páchané lidskými předsudky, netolerancí a hloupostí. Romský tisk se snaží, a nemá to věru lehké, psát o životě romského národa něco víc, než tomu je u českých masmédií.
Náš těžce zkoušený národ si zaslouží lepší budoucnost a místo na slunci. O tom jsem skálopevně přesvědčen. Je však nutné pro to něco udělat. Naše rodina se rozhodla romské tituly nabízet v malé trafičce, kterou jsme pojmenovali po naší dnes již nebohé mamince Aranka. Čas teprve ukáže, jak přesvědčíme Romy i gádže, kteří k nám chodí, aby si romské tituly kupovali. Tím naučíme majoritu romské noviny přijímat. A Romové? Těm musíme poskytnout čas a naučit je hrdosti. Není se za co stydět. Ba právě naopak.

Jan Horváth, Bílovec