Malé nahlédnutí do rodinného práva

Uzavřením manželství vzniká ze zákona rozsáhlý okruh práv a povinností, které jsou nejen osobního rázu, jak vyplývá ze vztahu muže a ženy, ale i majetkového charakteru. Tato práva a povinnosti existují po celou dobu trvání manželství a zanikají nejpozději s jeho zánikem. Poměrně rozšířeným omylem, pokud jde o existenci těchto vzájemných práv a povinností mezi manžely (se kterou se mnohý praktický právník nebo soudce setkává zejména v rozvodových řízeních), je popírání jejich existence s poukazem, že manželé spolu např. nežijí, ve vztazích se rozešli. Jest pravdou, že ačkoliv to může realizaci mnohých, zejména majetkových práv ztěžovat, nic to nemění na skutečnosti, že práva a povinnosti manželů trvají až do zániku manželství. Naopak nelze ustanovení o těchto právech a povinnostech manželů v praxi užít na vztahy společného soužití druha a družky, i když spolu žijí již dlouhou dobu.

Ustanovení zákona o rodině, že muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti znamená, že tyto jsou oběma manželům stanoveny shodně, tedy žádný z nich nemá povinnosti navíc a druhý práva navíc. Tak o tom alespoň hovoří dikce zákona. Z praxe jsou samozřejmě známy případy, že ne každé manželství je tzv. „rovnoprávné“ a oba manželé jsou schopni vytvářet ve vztazích domluvách a partnerském životě kompromisy. Tímto ustanovením zákon deklaruje tradiční hodnoty mezi mužem a ženou, které by měly zůstat zachovány, zejména vzájemně respektovat svoji důstojnost a na této založit i společnou výchovu dítěte. Tato vzájemná práva a povinnosti, ač ustanovena v paragrafovém znění zákona, jsou společností chápána spíše jako morální zásady slušného chování. Tento silně zakořeněný názor společnosti je odražen i v soudní praxi, kde je známo jen velmi málo případů, kdy tato práva a povinnosti byla vymáhána soudně.
Pojem povinnosti žít spolu již dávno neobsahuje jen pravý význam tohoto sousloví – společné bydlení. V dnešní podobě spíše odráží samotnou podstatu manželství, kdy je tato povinnost chápána jako společné soužití se všemi radostmi, intimnostmi, starostmi, trávením volného času, vzájemnou dohodou o společné výchově dítěte, o chodu domácnosti a hospodaření. Povinnost být si věrni, je taktéž chápána spíše jako morální aspekt manželství a jako stav, který není právně vynutitelný. Ačkoliv je manželství v našich podmínkách založeno na principu monogamie a nevěra tento princip popírá, nepodařilo se žádnému právnímu řádu ani žádnému státnímu zřízení tento jev vymýtit. V minulých dobách byly za nevěru ukládány velmi přísné tresty (a do dnešního dne se tak děje především v zemích třetího světa).
V současném právním řádu sice nebyla tato povinnost ze zákona vypuštěna, ale není právně vynutitelná. Porušení věrnosti však může mít při zrušení manželství jisté právní důsledky. Statistiky dokonce vypovídají, že nevěra jednoho z manželů jako déletrvající vážný mimomanželský vztah je jednou ze tří nejčastějších příčin rozvratu manželství. Podle soudní judikatury je však projevem lehkomyslného poměru k manželství, k jehož projevům lze nevěru bezesporu řadit toliko jako neodpovědné jednání, které ohrožuje soulad, pevnost a trvalost manželských a rodinných vztahů; není jím jednání, které je jen přiměřenou reakcí na závadné chování druhého manžela. Nevěra je porušením jedné z hlavních povinností, které zákon ukládá manželům (srov. § 18 zák. o rod. a čl. I zákl. zásad zák. o rod.).
Povinnost vzájemně si pomáhat opět vyplývá ze samotné podstaty manželství jako životního společenství a navazuje právě na stejnou míru práv a povinností u každého z manželů. Bez dobrovolného plnění této povinnosti rodina přestává fungovat. Nejtypičtějším projevem této povinnosti je vzájemná vyživovací povinnost. Vzájemná vyživovací povinnost je projevem rovnosti manželů a je naplněním podstaty manželství, kdy hovoříme o vzájemném společenství muže a ženy. Praxe zaznamenává spíše uplatnění vyživovací povinnosti ženy vůči muži. Právníci i psychologové tento trend odůvodňují obecně nižšími příjmy žen, péčí žen o děti a společnou domácnost. Tato povinnost znamená, že každý z manželů má právo na poskytování výživného od svého manžela a zároveň je vázán povinností toto výživné naopak poskytnout.
V případě, že manžel není schopen toto zajistit, lze se s tímto požadakem obrátit na děti v případě, že jsou zletilé a s vlastním příjmem. Stejně tak v případě, že dítě uzavře manželství a druhý manžel není schopen plnit vyživovací povinnost přichází opět podpůrně na řadu vyživovací povinnost rodičů vůči dětem. Zákon podporuje stejnou životní úroveň obou manželů. Pokud tato rovnost není zachována a jeden z manželů má úroveň vyšší, může o výživném rozhodnout soud, ovšem za předpokladu právní existence manželství, neexistence společného jmění manželů nebo oddělené soužití manželů, nestejné životní úrovně manželů a konečně souladu s dobrými mravy.

JUDr. Libor Nedorost, Ph.D.
Nejvyšší státní zastupitelství ČR