Může se zdát, že s články o feminismu jako by se v posledních patnácti letech roztrhl pytel. Nabyla jsem dojmu, že lidem se slovo „feminismus“ spíš negativně asociuje s „feministkou“, tedy se ženou, která se za každou cenu snaží být mužem. Emancipovat se v jakousi „mužatku“, jež v každodenních domácích či pracovních úkonech napodobuje muže tím, že se zbavuje tradiční role „pasivní“, „submisivní“ partnerky obsluhující domácnost a rodinu, a postupně přebírá místo muže.

To je však velmi zkreslená, stereotypní a předpojatá představa, která může být pravdivá v případě několika jednotlivkyň, ale ne v případě hnutí, které má mnoho proudů, představitelek i představitelů a jehož nejedním cílem je právně a společensky zrovnoprávnit ženy tak, aby si mohly svobodně vybrat svou životní dráhu. Článek poslance KDUČSL Jiřího Karase Žena má mít stejná práva, ale má zůstat ženou, který jsem si přečetla v Lidových novinách (z 23. 1. 2004), byl pro mě impulsem k napsání tohoto článku. Ráda bych názory pana Karase, které považuji za nedostačující a v mnohých místech i předpojaté, doplnila svým komentářem.
Autor začíná konstatováním, že muž a žena „... nejsou stejní, což je dáno především fyzickými a psychickými předpoklady. (…) Rozhodně by měli mít stejná práva a v určitém smyslu i stejné příležitosti.“ Na odlišnosti mužského a ženského těla a duše bych se s panem Karasem bezpochyby shodla, protože je očividná. Feminismus však zajímá především postavení ženy, její práva a příležitosti ve společnosti, kde mužská část populace tradičně zaujímá dominantní postavení (snad s výjimkou matriarchátu). V tomto místě se ale uvažování pana Karase stává problematickým, protože tíhne k tradičnímu ocejchování ženy jako „obyčejné“, tedy realizující se především „ve vztahu k rodině coby základu lidského společenství.“ Ženy, které se z této kategorie vymykají, jsou pak společností řídící se společenskými normami mnohdy vnímány jako divné „výjimky“. Tuto „výjimečnost“ ilustruje na dvou příkladech z historie: katolické světice Zdislavy a Johanky z Arku. Oproti dnešním manažerkám, ženám v oblecích, však „Zdislava, patronka rodin, (…) neznala slova, jako je krach nebo správcovství konkursní podstaty – možná i proto, že jako žena nezapomněla, co je soucit, trpělivost a obětování se.“ Nutno podotknout, že ne každá manažerka odpovídá autorovým představám.
Měly by se tedy ženy realizovat pouze jako soucitné, trpělivé a obětavé? To jsou tradiční mateřské přívlastky, na nichž není nic špatného, pokud se žena rozhodne být matkou. Jaká by však měla být její charakteristika v případě, že se rozhodne být autorem tak pohrdanou manažerkou? Musí to být za každou cenu žena, jež „ovládá taje obchodních fíglů a ostrých loktů?“ A v čem podle pana Karase vlastně spočívá rovnost práv a příležitostí mužů a žen? „… ženy by měly mít za stejnou práci stejnou odměnu jako muži a možnost stejného uplatnění. Nezapomínejme, že ty největší věci se nedají zaplatit. Mnohem větší je umění dobře vychovat tři děti než vést velkou firmu.“ Poslání ženy podle pana Karase evidentně začíná a končí mateřstvím. Autor v LN pokračuje: „Společnost proto musí vytvářet podmínky pro to, aby otec byl alespoň určitou dobu po narození dítěte schopen uživit rodinu a matka se mohla věnovat důležitějším věcem.“ Ano, ale je potřeba dodat ještě toto: stejné podmínky musí společnost vytvářet i pro otce, kteří se rozhodnou zůstat doma na „mateřské“, i pro svobodné matky samoživitelky, které závisejí pouze na svém, nikoli mužově, příjmu.
Podle autora patří budoucnost křesťanství, které „přináší onu kacířskou myšlenku, že žena není nepovedený muž, ale stvoření naprosto jedinečné. A je to bohužel povýšenecké odmítání křesťanských hodnot, které vede ke stále většímu zotročování žen.“ To je velice nejasné, nejednoznačné a diskutabilní stanovisko: zaprvé, tendence v ČR je snižovat ono „zotročování“ žen, což dokazuje i nedávné přijetí zákona o domácím násilí a sexuálním obtěžování; za druhé to je křesťanská Bible, podle níž byla žena vytvořena z mužova žebra; a konečně co je kacířského na tom, že žena není nepovedeným mužem?
Ze závěru autorova zobecňujícího článku, že „žena je víc než jen slabý chlap“, že obě pohlaví „musí spolupracovat“ a že „žena je v mnoha směrech těžko srovnatelná s mužem, protože do všeho vkládá celé své srdce, intuici, cit a trpělivost“ se čtenář o rovných právech a příležitostech žen vlastně nic nedozvídá. Pro srovnání si zkusme představit projev člověka plného předsudků, který se tváří jako liberál a tvrdí, že Romové a Češi by měli mít stejná práva a společenské i pracovní příležitosti. Shrne ale, že přestože jsou Romové srdeční, přirozeně patří k výkopovým pracím a Češi například na operační sál či na úřady.

Jana Kabeláčová