Sociální stát zabíjí sociální cítění a každý, kdo skutečně má sociální cítění, tak nemůže mít rád socialistický stát. Sociální stát si klade za cíl, že pomůže sociálně slabým tím, že přinutí ostatní občany, aby ze svých daní nepřímo financovali své sociálně slabší spoluobčany. Vypadá to jako soucit, ale dlouhodobý efekt to má právě opačný: občané přenesou odpovědnost za své chování na stát a sami ztrácejí schopnost soucitu a odpovědnosti.

Proč my, když je tu stát
Když přijdou povodně, mnohým proběhne hlavou: „Proč bych měl dávat postiženým, vždyť stát nás už dostatečně okrádá a má dost prostředků na pomoc?“ Když jdeme po ulici a vidíme žebráka, napadne nás: „Vždyť dostává podporu.“ Tím se vytratí víc než osobní angažovanost dárce. Zmizí i osobní kontakt, vztah mezi dárcem a obdarovaným s jeho poetikou. Původním smyslem vánočních koled bylo například obdarování chudých, protože by byla hanba, kdyby o Božím hodu někdo trpěl hladem. I vánoční koledy ubil socialistický stát.
Se „socialistickou“ péčí mizí i vděk obdarovaných. Zástupy nenasytných žadatelů o sociální dávky rozhodně necharakterizuje pocit vděku ostatním spoluobčanům za to, že je podpořili v jejich krušném období. V tisku jsme viděli mnoho rozzlobených žadatelů, ale nikdo ještě neviděl děkovný dopis spoluobčanům za sociální dávky.
„Sociální“ opatření však nevedou k degeneraci pouze v této oblasti. Švédsko se sice chlubí svými sociálními výdobytky, ale jejich skutečná účinnost je často tristní. Je paradoxní pohled na staré lidi, kteří jsou sice vzorně materiálně zabezpečeni, ale přejí si umřít, protože krásná socialistická péče je sterilně oddělila od dětí a vnoučat, a tak se jim na stará kolena vytrácí smysl života. Být příjemcem sociálních dávek k životnímu štěstí nevede. Proč však chodit do Švédska. Podobným nefunkčním mrháním se vyznačuje i naše ministerstvo školství. To hodlá postavit v Praze podle starých socialistických vzorů další obří a nefunkční dětské domovy. V těch nás bude stát jedno dítě 250 000 korun ročně, místo aby se podpořilo zdravější pěstounství, které dnes stojí pouze 60 000 ročně, či se právně podpořily nejzdravější adopce, které nestojí už vůbec nic.

Lidé si lépe pomohou sami
Na počátku je omyl, že stát je vhodný nástroj sociální pomoci. Není, a pokud, tak jen v omezené míře. Pomáhat musí především člověk člověku. Pomoc při povodních a podobných katastrofách je lépe organizovat jako zprostředkovatelskou činnost. K lidem v nouzi hledat neanonymní dárce, kteří se vzájemně poznají a pomohou si. Tím dojde nejen k materiální pomoci, ale i k navázání nových vztahů.
Názor, že sociální stát ubíjí sociální myšlení, je možno ilustrovat i na Americe. Ta je tradičně považována za baštu pravicového konzervatismu, a přesto právě tam se klade na osobní charitativní myšlení největší důraz. Většina charitativních organizací tam žije především ze štědrých darů občanů. Důsledky ve srovnání s levicovou Evropou jsou nabíledni. Zatímco Evropa toleruje kdejaké bezpráví, nebýt USA, nechala by Evropa národy bývalé Jugoslávie vzájemně se vyvraždit. Evropané nechápou angažovanost USA v Jugoslávii, protože jim chybí sociální cítění, a tak si to vysvětlují jen jako mocenskou hamižnost. Ale to spíše odhaluje jejich vlastní Achillovu patu.

Rétorika versus cítění
Když tedy pozoruji pravicová opatření Špidlovy vlády, tak je nevnímám v prvé řadě jako jeho selhání vůči vlastní levé ideologii, ale spíše jako důkaz toho, že je veden skutečným sociálním cítěním než svou pokřivenou rétorikou. Stejně tak se bojím, že když přijde k veslu ODS, tak sice bude mít slušivou pravicovou rétoriku, ale její vláda bude populistická, protože jim chybí právě to sociální cítění a osobní odpovědnost, které má Špidla.
Věřte, že z toho mám těžkou hlavu, a tak obracím oči v sloup se slovy: God bless Czech Republic.

Jeroným Klimeš
MF Dnes , 31. ledna 2004