O cikánské hudbě

Již po mnohá století se toulá světem kočovný cikánský kmen, který nemá vlasti, ale je na světě dobře znám. Jeho pravlastí je asi Indie nebo Egypt. V Evropě se objevují po prvé ve 13. století, a to v Maďarsku jakožto proslulí hudebníci. V 15.století je jich již mnoho v celé Evropě. Jaký měli a mají názor cikáni na život, stačí si přečíst Arbesovu povídku „Český Paganini“ a moravskou pověst z okolí Mírova „Kříž v lese“ v Havelkových cestách po Moravě. Trpěni byli jen v Uhrách, Sedmihradsku, Rusku a Turecku. V Uhrách měli taková výhodná postavení, že se jim hudba stala dokonce jejich pramenem poctivé výživy a součástí národního života v Maďarsku. Jejich kapely se staly oblíbenými při všech národních slavnostech i v nejvyšších společenských kruzích.

Ani dnešní cikáni neznají většinou not a nekonají studií. Za to se snaží dosáhnout veliké techniky. Hlavním nástrojem byl cymbál, nad nímž zvítězily housle a na ně se našli velicí umělci. O tom nám vypravuje Fr. Liszt v knize „O cikánech a jejich hudbě v Uhrách“.
Jádro cikánského orchestru tvoří housle a cymbál. První houslista, zvaný primáš, hraje na houslích stále různě zbarvené koloratury a variace, čemuž se podrobuje cymbalista. Jiné nástroje již jen zesilují harmonii. Jsou to: druhé housle, flétna, cello, klarinet, basa, trojhran a tamburina. Hudba jest jim svátostí, jež je povznáší a oduševňuje. Zřídka se dovedou opírat o danou melodii. Prudce se střídají tóniny náhlými přechody, mezi nimiž není spojů. Převládá cikánská stupnice, jejíž řada je: g, a, h, hes, cis, d, es, fis, g. Zvýšený čtvrtý a snížený šestý stupeň vnášejí do cikánské hudby její charakteristický ráz. Celkové zabarvení melodií bývá mollové a přechází na durové. Známé jsou poslední dva akordy, které vlastně téměř převzala moderní taneční hudba také na zakončení tanga.
Z cigánských virtuosů houslových uchvátil Fr. Liszta slavný Jan Bihary, jenž proslul za wienského kongresu po válkách napoleonských a zemřel ve věku 58 let roku 1827. Ten je vlastně pravým šiřitelem cikánské hudby po celé Evropě. Franz Liszt jej slyšel hrát v roce 1822 a napsal krásná slova o jeho podivném umění „Kdyby paměť má byla bývala z měkké hlíny a každý jeho tón hřebem démantovým, nebyly by se tóny ty vryly v paměť mou pevněji a trvaleji.“ Podobná ocenění cikánské hudby napsali Ludvík Nohl a Wiliam Meyer.

Proud u Komár,
roč, 21, 31. 10. 1943
Připravilo Muzeum romské kultury

V této rubrice uveřejňuje Muzeum romské kultury historické novinové články ze svých sbírek. Rok, ve kterém byl článek napsán, je uveden na konci příspěvku, stejně jako deník, v němž byl tehdy uveřejněn. Informace zde uvedené tedy nejsou v žádném případě aktuální, mohou být i neobjektivní a zkreslené.