Když jsem se po dětství stráveném v komunismu poprvé dostal na Západ, nebyl jsem ani tak fascinován plnými supermarkety či tím, že tam nevládne jediná strana a tajná policie, ale především nádhernou pestrostí společnosti.

Na rozdíl od socialistické šedi ukázněných proletářů a konzumentů přídělového blahobytu, kde už i pouhé dlouhé vlasy budily podezření, mohl člověk potkat lidi z celého světa, nejvšemožnějších životních stylů a kultur, jeptišky i hipíky, somráky, pankáče i uhlazené byznysmeny, středostavovské pány v bílých límečcích i nekonformní pouliční muzikanty a malíře, kazatele a aktivisty nejrůznějších proudů. Pro člověka, navyklého na permanentní naštvanost a nasupenost kondenzovanou v ranních tramvajích a frontách na toaletní papír, byla obzvlášť překvapivá až povznášející nenucená samozřejmost a důstojnost, s níž se k sobě ti lidé navzájem chovali a díky níž dovedli žít spolu nebo alespoň vedle sebe.
Právě takto vypadá svobodná společnost zdola, z ulice (dnes už pomalu po krůčcích, zaplať pánbůh, i u nás). Alespoň pro mě je to v její prospěch přesvědčivější argument než stohy politologických a filozofických traktátů. Zdá se ovšem, že i tato společnost si občas se sebou neví rady. Paradoxně právě dnes, v době, kdy i donedávna potlačované skupiny, národnostní, sociální a sexuální menšiny znovuobjevují a zdůrazňují svou identitu a požadují pro sebe svobody, které by jim v každé civilizované společnosti hodné toho jména měly právem náležet, jsme svědky opačného procesu, totiž potlačování identit. Nový francouzský zákon zakazuje nosit náboženské symboly ve školách a podobná problematika včetně případů několika vyloučení ze škol hýbe i Německem. Silné muslimské menšiny v těchto zemích považují tyto zákony za projev skryté represe vůči vlastní kultuře a náboženství, ovšem opak je pravdou. Vždyť zákon nepostihuje jen muslimy, stejně tak dopadá na Židy či křesťany. Šátek muslimských dívek bude ve francouzských školách stejně závadný jako židovská jarmulka či křesťanský kříž. Podobně v Anglii se poslední Vánoce odehrály ve znamení záměrného zamlžování jejich křesťanské tradice a poslanci parlamentu dokonce dostali zapovězeno rozesílat oficiální vánoční přání s křesťanskými symboly. Tedy už žádné Merry Christmas, ale nic neříkající a frigidní Season's Greetings. Pamětníkům reálného socialismu zase vyvstanou vzpomínky na dobu, kdy i z názvů našich měst zmizeli svatí a nenápadný křížek na krku mohl vyvolat nedozírné problémy.
Celá záležitost je ovšem zcela jiné povahy, než by si mohli myslet právem naštvaní muslimové či (díky svým historickým zkušenostem) skeptičtí středo- a východoevropané. V daném případě jistě nejde o projev nějaké ateistické státní ideologie či civilizační arogance vůči muslimům, ale spíše o výraz naprosté kulturní a mentální rozpolcenosti západu. Bludné představy, že společenského konsensu a souladu lze dosáhnout potlačením a setřením rozdílů. Tato tendence je nebezpečná a nesvědčí o síle svobodné společnosti, nýbrž je spíše výrazem její slabosti a ztráty jakékoliv vize. Jen to nějak „ušolichejme“, ať se moc nehádáme a ještě to nějakou dobu drží pohromadě. Trochu to připomíná spory o Boha v evropské ústavě, svědčící o tom, že Evropané – zřejmě jako jediná civilizace na světě – se stydí za své vlastní kulturní kořeny. Navíc ona snaha neurazit menšiny, např. muslimy, je nanejvýš směšná. Žádný správný muslim nemá nic proti křesťanům (ostatně obě náboženství mají leccos společného a vyrůstají ze společného kulturního fundamentu), ale naopak musí vrtět hlavou nad nevyhraněnou rozbředlostí, která se prezentuje jako multikulturní tolerance.
Je vcelku pochopitelné, odkud vítr vane. Počátek jednadvacátého století se totiž neodehrává v duchu očekávané fukuyamovské idylky konce dějin, ale naopak ve znamení dramatu, jehož společným jmenovatelem je systematický útok na otevřenou společnost, největší od doby studené války, v níž – jak jsme si naivně mysleli navždy - svobodný svět zvítězil. Svět více než kdy jindy začínají ohrožovat zástupy frustrovaných mladých mužů, kteří to nikam nedotáhli v soukromém ani pracovním životě a začínají trpět neodolatelným nutkáním měnit jej podle svých představ. Aktéry tohoto útoku nejsou jen fundamentalistické režimy typu Talibanu a teroristické skupiny, které ve jménu Proroka a Alláha obracejí svět na ruby. Je to také nacionalismus šířící se jako mor v celém postkomunistickém a dokonce i západním světě, dožívající, leč stále nebezpečně vitální komunistické skanzeny Kuby, Číny a Severní Koreje, autoritářské režimy typu Ruska a větší části postsovětského prostoru maskující se demokratickými institucemi. A pak také rozháraný třetí svět hemžící se levicovými i fašistickými gerilami. A směle do jejich řad můžeme započítat i poblouzněné fundamentalistické a konzervativní kruhy Ameriky, které z války a mučení učinily součást své státní politiky a některé síly globálního byznysu, pro které je zisk bez ohledu na prostředky jeho dosahování alfou i omegou veškerého snažení.
Nelze se divit, že za této prekérní situace se evropští politikové pokoušejí zuby nehty zachránit Evropu jako jeden z mála ostrůvků skutečně svobodné společnosti. Bohužel volí prapodivnou cestu skrze diktaturu politické korektnosti. Ta ovšem, stejně jako jiná zoufalá gesta (např. omezování migrace a opevňování se před uprchlíky) útočí na samou podstatu svobody a demokracie. Více než jednotlivá náboženství či kultury totiž tyto nedomyšlené pokusy o korektnost a spravedlnost poškozují samotnou podstatu individuální i společenské svobody, kterou můžeme chápat jako samotný základ evropského civilizačního dědictví. Vždyť skutečná svoboda neznamená zakyslé potlačování sebe sama, ale naopak radostné přihlášení se k tomu, čím jsem. Svoboda znamená, že vyučování ve státní škole nebude začínat povinnou modlitbou a na stěně nebude viset kříž, Davidova hvězda, půlměsíc či portrét Velkého bratra. Ale svoboda zároveň znamená, že do toho, co mám či nemám na krku nebo na hlavě (a nedej Bože v hlavě) mi už žádný stát nemůže hovořit.
Svobodná společnost může – a vlastně ze své podstaty musí – sekularizovat a odideologizovat veřejný prostor, aby v něm lidé nejrůznějších identit a individualit měli rovné šance. Pokud se ovšem pokouší ve jménu jakýchkoliv idejí kontrolovat a omezovat ony individuality a identity, nemůže to skončit jinak než sociálně-politickým paskvilem hodným pera George Orwella. Je absurdní, že ve společnostech, které jsou na jedné straně natolik liberální, že v dosahu malých dětí tolerují nejtvrdší pornografii a obrazy násilí, si na druhé straně nemůže muslimská dívka vzít do školy šátek coby výraz svého náboženského přesvědčení a kulturní tradice. Vždyť ve společnosti, podobně jako v individuálních mezilidských vztazích, není pravá tolerance založena na vlažné lhostejnosti, ale naopak lásce k jinosti, schopnosti milovat druhé právě takové, jací jsou, a třeba právě proto, že takoví jsou. Láska, která se nezmůže na víc než milovat stejné, je pouhou extrapolací narcismu. Společnosti, které ještě nedorostly k této aktivní toleranci, nejsou svobody hodny a jsou zřejmě odsouzeny k tomu, aby o ni přišly. V případě Evropy by to ovšem byla hrozná škoda...

Lubor Kysučan, www.ecn.cz