Během uplynulých dvou měsíců věnovala média v reakci na tiskové prohlášení ERIO požadující odvolání šéfa delegace Evropské unie v Bratislavě velkou pozornost kauze van der Linden. Rozpoutala se debata o osobě Erika van der Lindena, úloze internátních škol a vzdělávání Romů.

Taková debata je nepochybně velmi potřebná, ale podle našeho názoru se v tomto případě vyvinula způsobem, kdy diskuse nadále nedává smysl a bylo by užitečnější upřít pozornost k závažnějším problémům, kterým Romové na Slovensku čelí (například rasistické výroky, výrazná diskriminace, sociální vyloučení, vysoký stupeň chudoby a nejnižší průměrná délka života).
Diskuse se zabývala zjevnými rozpory mezi stanovisky některých romských lídrů a postojem ERIO. Zatímco na Slovensku si mysleli, že van der Lindenův plán byl zaměřen na zlepšení vzdělávání romských dětí, ERIO se zaměřilo na rasistickou podstatu jeho slov.
Van der Linden ve skutečnosti nenavrhoval lepší vzdělávání romských dětí, ale zamýšlel „nutit romské děti od pondělního rána do pátečního odpoledne zůstávat v jakési internátní škole, kde by byly neustále vystaveny systému hodnot, který vládne naší společnosti.“ To odporuje evropskému (Evropské úmluvě o lidských právech) i mezinárodnímu právu (Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech). Ačkoliv ERIO zdůrazňovalo, že protestuje proti tomuto výroku a ne proti záměru vzdělávat romské děti, slovenský tisk to nedokázal postihnout a vyvolal bouřlivou diskusi vycházející z nesprávných předpokladů.
Evropská komise vyjádřila „nad takovými výroky politování“ a velvyslanec se omluvil „za nešťastnou volbu slov.“ Tyto skutečnosti také nebyly ve slovenských médiích zveřejněny. Většina Slováků, včetně Romů citovaných v tisku, neměla další zdroj informací.
Asi o dva týdny později zveřejnila slovenská tisková agentura SITA na dané téma další zprávu. Pracovala s tiskovým prohlášením ERIO, z něhož byly odstraněny nejdůležitější části, včetně jmen držitele Nobelovy ceny Gunthera Grasse a Shulamitha Koeniga, držitele Ceny OSN za lidská práva v roce 2003 a desítek dalších známých veřejných činitelů angažovaných v romském hnutí, kteří podepsali petici volající za odvolání van der Lindena. Místo toho slovenský tisk informoval, že petici ERIO podepsali zejména Romové z Rumunska a dalších evropských zemí. Zvláště obtížné bylo přijmout následující prohlášení: „Katarína Vajdová (ředitelka neromské slovenské nevládní organizace NPOA – Nadace na podporu občanských aktivit) se domnívá, že požadavek ERIO by mohl poškodit pověst Evropské komise a mohl by negativně ovlivnit řešení romských problémů.“
Jakkoliv je to absurdní, taková argumentace přesouvá zodpovědnost z viníka na toho, kdo na čin upozornil. V trochu jiné formě už jsme něco takového slyšeli v minulosti: budeme-li příliš kritičtí, lidé zastupující Evropskou komisi by mohli diskusi na romské téma odmítnout v obavě, že by po nich následovala obviněni z rasismu.
Myšlence, že by nevládní organizace jako je ERIO, mohla umlčet nejsilnější a nejdůležitější aparát EU, lze jen stěží uvěřit. Podobně lze jen stěží věřit tomu, že by se část slovenských médií, která utvářela debatu o van der Lindenovi, rozhodla propagovat zájmy Romů. Evropská komise potřebuje a podporuje aktivní účast občanské společnosti k propagaci svých myšlenek. Zkušenosti mé, i mnoha dalších ukazují, že přijímá a oceňuje kritický přístup, který pomáhá zlepšovat její práci.
Katarína Vajdová také potvrzuje svoji podporu van der Lindenovi a vyjadřuje svůj obdiv pro úlohu, kterou velvyslanec hrál při posilování občanské společnosti v její zemi. ERIO jeho předchozí práci nekritizovalo. Debata o hodnotě vzdělání na Slovensku je opravdu potřebná, podobně jako diskuse o vlivu, které tam mají programy Evropské komise.
Faktem ovšem zůstává, že:
1. Podle mých informací žádná romská organizace či politik na Slovensku nebo v zahraničí nepodpořil návrh van der Lindena násilně vystavovat romské děti systému většinových hodnot.
2. Zprávy o situaci lidských práv na Slovensku včetně zpráv Evropské komise v souvislosti s předvstupním monitorováním situace ukazují, že Romové čelí diskriminaci a všeobecně rozšířenému rasismu i v oblasti přístupu ke vzdělávání nebo zaměstnání.
3. Slovenští politici jsou stále ovládáni postavami, jako je Vladimír Mečiar (jeden ze žhavých kandidátů v letošních prezidentských volbách), kteří Romy považují za mentálně retardované.
4. V únoru se na Slovensku odehrávaly nejhorší sociální nepokoje v historii země. Romové protestovali proti drastickému snížení sociálních dávek. Slovenská vláda ignorovala varování, že by takové opatření mohlo vést k nepokojům mezi Romy a dalšími „okrajovými“ skupinami, protesty potlačila nasazením vojenských a policejních složek. Ačkoliv se tak stalo pouze dva měsíce před rozšířením EU, delegace Evropské komise v Bratislavě na to nijak veřejně nereagovala.
5. Během vyšetřování skandálu se sterilizacemi (v roce 2003 bylo odhaleno, že více než sto romských žen bylo sterilizováno, aniž by o tom byly předem informovány), zaujal van der Linden velmi nevýrazné stanovisko ke zprávě slovenského vicepremiéra Pála Csákyho. Dokonce ještě před uzavřením vyšetřování tvrdil, že byl ubezpečen, že sterilizace neodpovídají vládní politice, což ostře kontrastovalo s postojem komisaře Rady Evropy pro lidská práva Alvara Gila Roblese.
6. Organizace slovenské občanské společnosti včetně mnoha romských organizacích jsou závislé na zdrojích Evropské komise. Organizace vedená Katarínou Vajdovou, která byla citována na podporu velvyslance Komise Evropské unie, je téměř zcela závislá na programech Phare. Lze se domnívat, že tato finanční závislost má vliv na svobodu, s kterou zástupci těchto organizací vyjadřují své kritické názory. „Katarína Vajdová zdůraznila, že informace ERIO o situaci na Slovensku jsou na hony vzdálené realitě a skutečným názorům romských obyvatel.“ (zpráva SITA)
Argumentace, že ERIO – lidé v Bruselu nebo kdekoliv jinde za hranicemi Slovenska – nemají ponětí, o čem mluví a že jsou „na hony vzdálené porozumění situaci na Slovensku“, mi připomínají tvrzení užívaná diktátorskými režimy. Objevovaly se také v jižní Africe v období apartheidu, kde je vládnoucí elita používala k torpédování jakýchkoliv hodnocení přicházejících ze zahraničí (nikdo jiný přece nemůže správně rozumět tomu, jak špatní jsou černí Afričané). Ve skutečnosti vedou ERIO Romové z východní Evropy (Maďarska a Rumunska), kteří žili v podobných podmínkách a mnoho let pracovali na zmírnění problémů, kterým Romové ve východní Evropě čelí. Romská problematika v Rumunsku a Maďarsku je považovaná za podobnou slovenské.
Odklon od základních principů Evropské unie (vyjádřené její ústavou) je v Evropě, která tváří tvář rozšíření znervózněla, stále zřetelnější. Extremistické myšlenky Pima Fortuyna už se v Nizozemsku (které je mimochodem vlastí van der Lindena) staly převládajícím názorem.
V Rotterdamu například zkoušejí změnit rasové složení obyvatel města, které je „ohrožené“ stále početnější nebílou a nekřesťanskou většinou. Rasismus a xenofobie spolu s všeobecně rozšířenými protiromskými postoji se zdají být hodnotami, které již mnoho Evropanů přijalo za vlastní. Ukazuje se, že významná část společenské elity se spíše zabývá vysvětlováním rasismu vůči Romům, místo aby ho odmítla. Dokud si budeme libovat v rozebírání motivace výroků podobných tomu van der Lindena, lze jen těžko věřit, že se něco změní.

Valeriu Nicolae, ERIO