Vážený pane Horváthe,
přestože jsem se snažila, abyste do reakce RH včas obdrželi informaci o Zlíntalentu 2004, zřejmě jsem to do uzávěrky RH nestihla.
Poté, co jsem si přečetla RH č. 13 z 1. 7. 2004 byly by vedle sebe dvě protichůdné zkušenosti. Česko hledá SuperStar jsem nikdy neviděla, pouze jsem četla některé články, názory apod. V této soutěži hlasují občané, kteří ne vždy přihlédnou jen ke kvalitám hlasu a projevu osobnosti, bohužel! Proto i váš článek Černá se u nás nenosí. Ale za velmi pozitivní i v této souvislosti považuji, kolik lidí z české většiny vyslovilo svůj názor – rozhořčení, že Martina Balogová nepostoupila a co za tím stojí. Nesouhlasím s vámi vysloveným názorem, že český národ přišel o hvězdu světového formátu. Nemyslím si totiž, že by pouze přední umístění v této soutěži umožnilo hvězdou se stát. Věřím, že Martina Balogová krásně zpívá (já jsem ji neslyšela) a i krásné čtvrté místo ji u nás dostatečně zviditelnilo!

V hudební soutěži Zlíntalent 2004 vybírala odborná porota. V Městské divadle ve Zlíně na finále autorské soutěže dne 25. 6. 2004 jsem byla. Romská skupina Le Čhavendar z Rokycan z 532 příhlášených autorů se dostala mezi dvanáct finalistů a zvítězila.
Jsem ráda, že se nepotvrdilo to, co v článku píšete, že by Romové u nás nemohli vyhrát.
V O Roma vakeren dne 2. 7. 2004 o vystoupení kluků z Le Čhavendar v Městském divadle ve Zlíně velmi hezky hovořil i Martin Hrdinka, moderátor finálového večera. Vítěz autorské soutěže Le Čhavendar vystoupil i na galakoncertu 26. 6. 2004, M. Hrdinka uvedl, že někteří lidé při potlesku i vstávali.
V minulém období jsem dvakrát psala do RH v období hlasování ankety Zlatý slavík. Navrhovala jsem, aby čtenáři RH byli seznámeni se způsobem hlasování formou SMS (já jsem si to zjišťovala pracně přes internet), aby mohli zaslat své hlasy i svým oblíbeným umělcům. Bohužel tato informace v RH uvedena nebyla. Pokud jsem sledovala dva ročníky ankety Zlatý slavík, tak poměrně málo hlasů stačilo k předním umístěním v této anketě. Přestože jsem dříve ve Zlatém slavíku nehlasovala, ve dvou ročnících jsem hlasy svým oblíbeným umělců zaslala i já.
Zdeňka Poláková, Praha

Vážený pane Horváthe,
nedá mi, abych nezareagovala na Váš článek Černá se u nás nenosí, otištěný ve 13. čísle týdeníku Romano hangos, jehož jsem, byť bílá, pravidelnou čtenářkou. Předkládáte v něm svůj názor na hodnocení a výběr kandidátů v soutěži Česko hledá SuperStar. Dotklo se mě Vaše vyjádření, že „... někteří uměli opravdu zpívat a právě na tom shořeli. U nás se to ještě nenosí, aby v čele stanul Rom“.
Pokud jste sledoval přehled získaných hlasů v jednotlivých kolech, registroval jste určitě, že právě Martina Balogová jich nezískala tolik, aby jí stačily na první místo. Třebaže ji porota neustále chválila a zdůrazňovala její talent, rozhodovalo „jeho veličenstvo divák“, jak kdysi konstatoval Jan Werich.
Nesouhlasím s Vaším názorem, že se nenosí, aby v čele stál Rom. Taková Iva Bittová je u nás i ve světě jednička, stejně jako její sestra Ida Kelarová, která nejenže úžasně zpívá, ale jak jistě víte, dokázala s pražskými herci nastudovat muzikál Cikáni jdou do nebe, při jehož sledování mi běhal mráz po zádech. Vůbec už nemluvím o vítězi Anděla, skupině Gulo čar, Věře Bílé nebo poslankyni Monice Horákové.
Mohla bych tady řadit jména dalších Romů, ve svých oborech zcela mimořádných. Myslím, že cílem Vašich novin by mělo být posilování sebevědomí, abychom si všichni, kteří je čteme, a to bez rozdílu barvy pleti, uvědomovali a stále, že nic není nemožné, pokud člověk opravdu chce a je ochoten za tím jít. Pro mě by si třeba článek o úspěšných absolventech kurzu Pedagogicko-psychologické přípravy romských asistentů zasloužil titulní stranu. Všichni musíme vědět, že právě tudy – přes vzdělání a vzdělávání – vede cesta.
Třebaže jsem bílá, jsem na to hrdá. Snažím se jít svým životem stále vpřed, učit se – ať už na počítači, pracovat s internetem, získávat nové vědomosti četbou, nezůstat stát. Je mi totiž teprve padesát a mám toho ještě hodně před sebou.
A tak bych ocenila víc pozitivních příkladů, stejně jako příkladů možné a fungující spolupráce bílých a Romů. Jako příklad uvádím naši blanenskou skupinu B-Nicol, kde to báječně šlape, pozvání na besedy, výstavy, koncerty, tipy na literaturu, pomáhající v nejrůznějších oblastech a životních situacích.
Dovolte mi, abych Vám i celé redakci popřála hodně radosti z práce, fůru nových nápadů a jako závěrečnou tečku si neodpustím podotknout, že mezi bílými a Romy žádné hranice nejsou, pokud si je sami nepostaví.
Lenka Čepová, Blansko

Vážená paní Čepová,
dostal jsem váš e-mail, z kterého jsem pochopil, že jsem vás asi urazil, nebo nějak se Vás dotkl. Pokud se tak stalo, nebylo to mým úmyslem, svůj názor jsem vyjádřil z pohledu dlouholetého profesionálního muzikanta a jednak jako Cikán žijící v této společnosti. Pokud se na SuperStar podívám z pohledu muzikanta, musím říct, že daleko nejlepší byla opravdu Martina Balogová. Národ hudebních intelektuálů, osobností a umělců, kterých je v naší republice málo, to věděl, také to dal patřičně najevo svými smskami. Bohužel, těch druhých - neznalých je víc.
Můj názor nikdo neovlivnil a ani ho nic nezmění. Jako dlouholetý profesionální muzikant znalý české populární scény si stojím za tím, že Česká republika ztratila hvězdu světového formátu.
Co se týče mého názoru z pohledu Cikána, s mými zkušenostmi s rasismem, diskriminací a opovržením nad Romy v této společnosti: jsem přesvědčen, že právě to mělo velký vliv na umístění Martiny. Na rozdíl od Vašeho názoru věřím, že se na tom podepsaly i skutečnosti, které jsem zmínil v předešlé větě. Stejně tak jsem přesvědčen, že hodně lidí, kteří nejsou nakloněni Romům, raději dalo hlas soutěžícím, kteří je vůbec nezaujali. A možná ani nikomu nechtěli posílat sms, ale když viděli, že Cikánka Martina má největší šanci, tak je přece jen poslali a znevýhodnili pozici Martiny, což se povedlo. Ať už je to jakkoliv, ať se pletu nebo ne, myslím si, že SuperStar by se určitě stala Martina Balogová, kdyby nebyla Cikánkou. Vím, že stejný názor zastává mnoho dalších hudebních a uměleckých osobností velkého formátu.
Píšete, že jste naší pravidelnou čtenářkou. To jste určitě četla velice kritické články o Romech, které zveřejňujeme. Protože rasismus, diskriminace a hanobení ras u nás opravdu existuje. Ano, naše noviny mají cíl posilovat sebevědomí Romů, přibližovat většinové společnosti naši kulturu a zmírňovat napětí ve společnosti a tím i měnit názory lidí. Také se snažíme Romy vychovávat a udržovat náš jazyk.
V jednom čísle Romano hangos to všechno nenajdete, ale od doby vzniku těchto novin si přijde každý čtenář na své, bez rozdílu rasy. Najde tam to, co hledá, co ho uspokojí. K článkům o vzdělávání Romů: takové články jsou téměř v každém čísle, záleží nám na tom stejně jako vám, možná ještě víc.
Máte určitě pravdu, že cesta k životní úrovni vede přes vzdělání. Ale přesto všechno: postavení Romů ve společnosti ovlivnila historie jejich života na celém světě. Romové byli vždy utlačováni a vytlačováni z civilizace, z vývoje, a proto jsme tak daleko za vámi.
Mimochodem, paní Čepová, Mgr. Monika Horáková (dnes Mihaličková) je moje dcera a mám i významného syna, kardiochirurga, který se těší velmi dobré pověsti a jeho ruce jsou žádané. Já jsem pro vzdělání svých dětí udělal vše, ale přitom jsem musel překonat veliké překážky, které mi stavěla do cesty česká společnost. Sám pocházím z romské osady na Slovensku. Když si přečtete předcházející vydání Romano hangos, popisovali jsme situaci ve východoslovenských romských osadách. Z těch pochopíte, čím vším jsme my, Romové, prošli a ještě procházíme.

Gejza Horváth