Všeobecně panuje mezi občany naší republiky a mezi Romy zvláště obecná nevědomost o odškodnění Romů (mimo jiné), které nyní zabezpečuje ministerstvo obrany. Proto našim čtenářům poskytneme následující stručnou a srozumitelnou informaci.

Odškodňování je dáno dvěma zákony:
- zákonem č. 255/1946 Sb., podle něhož lze vydávat Osvědčení o účasti oprávněné osoby na národním boji za osvobození;
- zákonem č. 261/2001 Sb., jenž hovoří o jednorázovém odškodnění osob, které v období od 29. srpna 1939 do 4. května 1945 byly nuceny se ukrývat před hrozbou smrti, věznění a jiných úhon z rasových a náboženských důvodů. Přitom musí jít o nepřetržité, nijak nepřerušované ukrývání alespoň po dobu tří měsíců. Tomu, kdo byl nucen se takto ukrývat více než rok, náleží jednorázové odškodnění ve výši 120 000 Kč, kdo se ukrýval alespoň tři měsíce, náleží 60 000 Kč.
Prakticky je to tak, že kdo nezíská Osvědčení politického vězně, nezíská ani jednorázové odškodnění.
Osvědčení samo o sobě znamená jen celkem nepatrné zvýšení důchodu, některé výhody v hromadné dopravě a odpuštění paušálního poplatku u některých pevných telefonních stanic.
Přitom se podmínky pro získání osvědčení řídí podle zákona dnes již 58 let starého, který postrádá potřebnou aktualizaci odpovídající současným potřebám.
K zákonu č. 261/2001 Sb. byly ještě stanoveny metodické pokyny, které dosti přesně a přísně popisují podmínky a kritéria pro důkazní řízení, které musí žadatelé splnit. Tyto podmínky a kritéria jsou tak přísná, že je prakticky nemožné, aby byla žadateli splněna. Lze konstatovat, že z více než 7000 žadatelů bude uspokojeno snad jen několik desítek, maximálně stovek, v tomto případě Romů.
Je otázkou, proč tyto metodické pokyny (které jen rozpracovávají do detailů zákon, jenž se těmito detaily nezabývá) stanoví tak tvrdé podmínky a nezvažují reálné možnosti, které by měly být žadatelům poskytnuty.
Žadatelé jsou většinou původem slovenští Romové, dnes čeští občané, kteří ve své absolutní většině byli nuceni se ukrývat, je to evidentní a je to stvrzováno historicky ověřenými fakty.
Je nesmírně obtížné, aby žadatelé své důkazy předložili v prokazatelné formě. Jsou to už staří lidé, pologramotní, uplynulo už 60 let od té hrozné doby a kdo by si pamatoval detaily svého ukrývání a přesné datum na den. To je zhola nemožné! U většiny obcí neexistují kroniky a starostové dnes jen neradi podají potvrzení, že zrovna ten a ten Rom byl nucen se ukrývat od té a té doby. Často je v tom i příliš neochoty. Kdo zná poměry, dá mi za pravdu.
I kdyby všichni uchazeči o tento druh odškodnění byli uspokojeni, představuje to pro stát položku nikoliv větší než půl miliardy. Spočítejte si to!
Když pomyslím na všechno kolem a kolem, na grandiózní rozkradení státu, na pologaunery v bankách a televizního mága, kteří každému z nás vytáhli z kapsy desetitisíce korun a vyjdou z toho s čistým štítem, pak mně nezbývá než konstatovat, že chudákovi nikdo satisfakci neposkytne.
Byl při tvorbě příslušného zákona z roku 2001 a stanovených metodických pokynů špatný úmysl, nebo jen suchá arogance nabobů, kteří rozhodují?

Karel Holomek