Jedl jsem šneky syrové, spal jsem na zemi holé.
Viděl jsem slunce růst a často slýchával štěkot psů.
Ulice byla pro mě postel i můj trůn
a snad proto propůjčil jsem si z němých filmů herecký um.

Na hlavě měl jsem klobouk z dob,
ve kterých muži po boku nosili svůj neohrožený kord
a neváhali jej tasit.
V ruce držel jsem vytrhané listy z bible a rozdával je
kolemjdoucím
a tak hřešil na jejich stud.

Často jsem také zacláněl dešti při jeho cestě na zem,
i při jeho cestě vzhůru, kdy v mlze trousil jsem věty k bohu.
Hladil jsem trávu a stromy a děkoval za jejich šťavnaté plody.

Řval jsem někdy při probuzení, omlouvám se ránu.
Kde však křik můj vznikal?
Odpovídám si v žaludku,
kde kupilo se prázdno bez náhubku.

Můj život končí a nemá cenu si nalhávat,
že měl na zemi smysl, nechci se rouhat.
Matka mě porodila v dešti a blátě,
proto nemá smysl mluvit o nějaké ztrátě.