Romská střední škola sociální byla schválena Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Činnost zahájila v září 1998 a letos má své první absolventy. V maturitním ročníku bylo 26 studentů, avšak jedna dívka nebyla k závěrečným zkouškám připuštěna. Zkoušku dospělosti tedy skládalo 25 dívek a chlapců, pět z nich získalo vyznamenání. Studenti si odnesli první maturitní vysvědčení s razítkem Romské střední školy sociální. Většina si podala přihlášku na vysokou školu.

Jelikož jsem navštívil tuto školu poprvé, byla to pro mě také velká událost. Všude jsem viděl pořádek a fungující školní řád, ale také dobré vztahy mezi učiteli a žáky. Poznal jsem, že nejen učitel, ale i student, je osobnost. Myslím si, že na tom má velký podíl samotná romská mládež: k pedagogům se chová s úctou, respektem a tak je tomu i naopak. Když učitel poukázal na nedostatky studenta, přistupoval k němu jako otec nebo matka, a ten pak výtky přijal bez protestu. Ve škole se vzájemně obohatili pedagogové i studenti. Tyto životní zkušenosti a poznání si ponesou obě strany po celý život. Podobný vztah by mohl být modelem pro některé české standardní školy a jejich pedagogy.
Studenti se k sobě chovali jako sourozenci. Navzájem se respektovali a problémy jednoho byly problémy všech. Poznal jsem, že ve škole vznikly i první lásky, manželství, nové životní příběhy. Od studentů jsem se dozvěděl, že jejich cílem je školu úspěšně dokončit nejen kvůli sobě, ale i kvůli rodině, přátelům a ostatním Romům.
A jak probíhaly samotné maturitní zkoušky? Bylo to velké napětí, které prožívali nejen žáci, ale celý pedagogický sbor spolu se zakladatelem školy Emilem Ščukou. Smích doprovázející čekání před vlastní zkouškou skončil, jakmile na maturanty přišla řada. Před komisi předstupovali s trémou a respektem. Ze zkušební místnosti vycházeli s pláčem, byly to však slzy štěstí a radosti. Za doprovodu kytary jsem viděl studenty při pláči smát se a zpívat. Při vyhlášení výsledků jsem cítil, že romští maturanti byli hrdí na to, že studovali právě na této škole. Učitelé i studenti tento den pokládali za historický okamžik nejen svůj, ale i romského národa.
Při slavnostním předávání maturitních vysvědčení věnovali chlapci profesorkám a děvčatům květiny. Profesoři děkovali studentům, studenti zase jim – mezi učiteli a žáky tam vzniklo opravdové přátelství. Všichni zpívali, hráli a plakali. Studenti nezapřeli svůj původ a tradice. Děvčata seděla zvlášť a chlapci také zvlášť. Byli to krásní Cikáni.

V mém životě bylo hodně důležitých mezníků, ale za ty nejdůležitější pokládám: narození mého syna, listopadovou revoluci a první maturity na Romské střední škole sociální. Mám radost, plní se můj sen, ale cíl zatím ještě ne.
Jedna třída maturantů romské střední školy je jen jehla v kupce sena. Na prvních absolventech naší školy je, aby prokázali vědomosti, které tady získali. Aby byli komunikátory mezi Romy a Čechy. Očekávám, že najdou uplatnění v profesích, na které jsme je připravili, že svá místa si zastanou a budou prospěšní celé společnosti.
JUDr. Emil Ščuka, zakladatel školy