Tvrdší postup vůči azylantům i některým legálním přistěhovalcům začíná převládat v čím dál více evropských zemích. A výjimkou nejsou ani taková opatření, jako podzemní deportační centra pro odmítnuté žadatele o azyl nebo vyhoštění imigrantů po rozpadu jejich manželství s občany „přijímací“ země. Stále více příznivců také získává myšlenka, aby si uprchlíci důkazy o svém pronásledování opatřili ještě před vstupem na území cílové země, čímž by se v těchto zemích nehromadili odmítnutí žadatelé o azyl.
Tuto ideu už před více než dvěma lety nastínil britský ministr vnitra David Blunkett, ale ještě před ním s ní vyrukoval tehdejší lídr rakouských Svobodných Jörg Haider. Ten ji samozřejmě zdůvodnil „ostřejšími“ argumenty než Blunkett: potřebou zamezit „teroristickým či kriminálním elementům v šanci dostat se do Rakouska“. Zdůraznil, že „velkorysá rakouská azylová politika vede k tomu, že odmítnutí žadatelé o azyl mizí v podsvětí“ a navrhoval, aby uprchlíci po dobu azylového řízení zůstali v zemi původu.

Osm týdnů na odchod
Trend ve zpřísňování politiky vůči přistěhovalcům se ale dnes objevuje i v tak „vstřícných“ zemích, za jakou bylo až donedávna považováno Holandsko. Na začátku srpna tu ministryně pro imigraci Rita Verdonk otevřela první deportační centrum pro odmítnuté žadatele o azyl. Centrum je ve vesnici Ter Apel na severozápadě země, jen pár kilometrů od německých hranic. Ministryně centrum označuje za „klíčový element v procesu deportace“ a netají se úmyslem zřídit další podobná centra. Podle plánů vlády má být totiž do roku 2007 vyhoštěno 26 tisíc odmítnutých žadatelů o azyl. Mnoho z nich přitom tam žije více než pět let a je plně integrováno do společnosti. První obyvatelé měli do centra přijít v polovině srpna. Musí se tu dvakrát denně hlásit pomocí speciálního zařízení na snímání otisků prstů a mají osm týdnů na to, aby si za pomoci úřadů zajistili návrat do země původu. Pokud nespolupracují, riskují vězení a deportaci. Žádost o azyl může být přehodnocena jedině tehdy, pokud se prokáže, že návrat je nemožný.
Zřízení centra provázely střety uvnitř navrhující vládní liberální strany VVD, jejíž část po smrti kontroverzního Pima Fortuyna převzala leccos z jeho protipřistěhovalecké rétoriky. Do tohoto křídla patří i zmíněná Rita Verdonk, která sklidila kritiku umírněného Hanse Dijkstala, bývalého lídra VVD. Ten na její adresu v deníku Algemeen Dagblad prohlásil: „Politici, kteří považují imigranty za kriminální živly, podněcují etnickou nenávist.“ Proti otevření centra protestovala i veřejnost a na demonstracích zaznělo také to, že vláda nedodržela slib, že nebude nutit uprchlíky k návratu do nebezpečných zemí. Zřízení deportačního centra je ale jen logickým pokračováním kurzu, který holandská vláda nastolila už v roce 2001 prosazením přísnějších imigračních zákonů.

Podzemníci ve Švýcarsku
Ještě razantněji se k neúspěšným žadatelům o azyl staví jeden švýcarský kanton. V regionu Berner Oberland vzniklo podobné deportační centrum v betonovém podzemním bunkru bez oken v malé horské vesničce Jaunpass. Ředitelka bernské policie Dora Andresová vysvětlila, proč byla vybrána lokalita, kde – vedle tří lyžařských vleků, dvou restaurací a kempu – žije asi dvacet stálých obyvatel: „Azylanti raději žijí ve městě, kde se ztratí v davu. A právě při přeložení na venkov, kde nebudou mít takový komfort, si lépe uvědomí, že Švýcarsko o ně nestojí, a budou při svém návratu do země původu spolupracovat s úřady.“ Andresová podotkla, že do Jaunpassu zamíří i ti, kteří odmítají sdělit své jméno nebo vydat identifikační doklady. Celý projekt má složitější pozadí. Od letošního dubna totiž federální úřady předaly na jednotlivé kantony jak vyplácení sociálních dávek žadatelům o azyl, tak veškerou odpovědnost za ně – včetně poskytování naléhavé pomoci, přístřeší a jídla. Každý kanton se tak snaží být „méně atraktivní“ než ostatní. I ve Švýcarsku se proti deportačnímu centru ozvaly protesty. Jürg Schertenleib ze švýcarské Poradny pro uprchlíky agentuře Swissinfo řekl: „Podzemní ubytovna místo toho, aby poskytla odmítnutým žadatelům asistenci k návratu do vlasti, povede jen k tomu, aby je postrašila. A většina z nich tak radši zůstane ve Švýcarsku ilegálně, než aby šla bydlet do Jaunpassu.“ Podle Schertenleiba by bylo efektivnější jim nabídnout podporu, která by je povzbudila k návratu do vlasti. Objevily se i námitky obyvatel Jaunpassu a okolí, kteří se obávají ohrožení bezpečnosti dosud klidné venkovské krajiny a negativního dopadu na turistický ruch.

Po rozchodu s manželem musíte zpátky
V Irsku hrozí deportace lidem, kterým se rozpadlo legální manželství s „domácími“. Mají se navíc týkat i lidí, kteří na ostrově několik let legálně pracovali, a kteří pocházejí z ne zrovna bezpečných zemí. Jeden z případů popsal list The Observer v reportáži o jednatřicetileté Darlene Blumeové, která se má vrátit do rodného Zimbabwe jen proto, že ji opustil manžel. Tato matka dvou dětí obdržela oznámení o vyhoštění v červnu, v den výročí své svatby. Irský ministr spravedlnosti McDowell v něm vyjadřuje nespokojenost nad tím, že Blumeová neoznámila svůj rozchod s manželem, takže se z ní „stává osoba, jejíž deportace by prospěla veřejnému zájmu“.
Blumeová uzavřela sňatek se synem irsko-zimbabwských rodičů, do Irska se přestěhovali v roce 2001. V Irsku získala legální práci a po několika měsících tam přivezla i své dvě děti z předchozího vztahu. Před půl rokem ji ale manžel opustil. Darlene říká, že rozchod neoznámila, protože tomu pořád nechtěla uvěřit: „Prosila jsem muže, aby se k nám vrátil, ale on nechtěl. Nebyla to moje vina, ale teď za to budu pykat já i moje děti deportací.“ Darlene Blumeová se diví, proč vláda neposuzuje každý případ individuálně. K tomu mluvčí irského ministerstva spravedlnosti poznamenala, že v takovém případě by se lidé proti úřednímu rozhodnutí jen neustále odvolávali.
Blumeová nejen živí dvě děti, ale peníze posílá i svým rodičům do Zimbabwe. Tamní situaci nechce komentovat, obává se, že by se diktátorský režim Roberta Mugabeho mstil na příbuzných v Harare. Říká: „Irská vláda dobře ví o bídě v Zimbabwe. Proč nás tam tedy posílá?! Já jsem si svého muže vzala z lásky, ne pro nějaké výhody. A poctivě jsem tu pracovala, abych umožnila nový život sobě i svým dětem.“ Blumeová říká, že chce poctivě pracovat a platit daně, ale nyní má obavu, jestli jí kvůli hrozbě deportace nepropustí z práce. „Chci o svém případu mluvit na veřejnosti. Vím, že nejsem sama. Není správné trestat mě a mé děti za to, že od nás odešel manžel,“ uzavírá Blumeová.

Jan Mazanec