V Hodoníně u Kunštátu byl v době protektorátu sběrný koncentrační tábor pro Romy. Byl situován kousek za vsí v lese a dnes je tam rekreační středisko. Stále tu zůstává jeden z původních vězeňských baráků.

Vždy 21. srpna se koná pietní akt v místě, kde byli do hromadného hrobu pohřbíváni mrtví Romové a kde nyní stojí památník. Tomuto aktu předchází mše svatá, která je mimo jiné věnována i památce těchto obětí. Ještě loni byla tato mše spojována s oslavou Panny Marie při příležitosti mariánské pouti. Lidé se mše vždy účastnili v hojném počtu a doplňovali ji hosté, kteří se účastnili pozdějšího pietního aktu.
Letos bylo všechno jinak!
Občané Hodonína si nepřejí spojovat jakoukoliv připomínku na romské oběti druhé světové války v jejich obci s kultem Panny Marie a také to okázale dali najevo. Mariánská mše se konala týden před pietním aktem. Na mši, kterou iniciovalo Muzeem romské kultury 21. srpna a již celebroval brněnský farář páter Rous s dalšími romskými laickými kněžími, byli jen účastníci pietního aktu. Z vesnice nikdo, jen současný a předcházející starosta. Někteří malorolníci se nestyděli rušit průběh mše a ostentativně projížděli malými i velkými traktory v těsné blízkosti.
Tím předcházejícím starostou byl pan Plíhal, o němž se zmiňuji s úctou jako o křesťanu, který naplňuje Kristovo krédo v praxi. Byl to totiž on, kdo před 14 lety přišel s myšlenkou vybudování památníku na paměť zemřelých Romů v místě hromadného hrobu. Tato myšlenka byla posléze realizována díky aktivnímu přístupu Muzea romské kultury a vstřícnosti státu, který poskytl prostředky pro vybudování památníku.
Na jedné straně příklad skvělé spolupráce občana s romskou iniciativou. Na druhé smutný doklad o neochotě jiných občanů stejné obce, kteří se rádi a pohodlně zbavují byť i jen možnosti k zamyšlení nad historickými událostmi, které se jich přímo před 60 lety dotkly. Ostatně není to nikoliv jediný pokleslý příklad neochoty vypořádat se s minulostí, která mnohým nepřipadá hodna zamyšlení, natož patřičných závěrů. Čtenáři netřeba připomínat, co mám na mysli. Vzpomenu jen jména, která neblaze proslula v posledním čase v médiích: Přibyl, Slezák, Ibl, Borník, Jakubík. A je jich spousta dalších, jen se o nich neví.
Hodonínští občané se nemusí stydět, a také se jistě nestydí více než náš premiér, ministři a mnozí poslanci, jimž schází vnímavost pro minulé děje a poučení z nich. Všem dohromady chybí stud. Rádi by zapomněli, udělali tlustou čáru! Ale to není možné!
Je nás pořád ještě dost a bude i nadále, abychom nezapomínali a připomínali, co hodno připomínky? Nebylo by nic horšího než rezignovat!

Karel Holomek