Mnoho Romů, kteří z obav o svůj život byli nuceni se v době druhé světové války ukrývat, už nedoufá, že budou odškodněni. Ministerstvo obrany totiž vyžaduje tak přísné a přesné důkazy, že je nejsou schopni splnit. Svědci většinou už nežijí a žadatelé kvůli svému staří si nepamatují na místa, kde se přesně ukrývali. Proto se obracejí na romské organizace a žádají o pomoc. Jenže ani ony nemohou ovlivnit podmínky přiznání odškodnění. Někteří Romové říkají, že požadavky ministerstva jsou záměrně těžko splnitelné.

Hovořili jsme o tom s Vladimírem Galbou, předsedou Regionálního romského sdružení města Náchoda. Podle jeho slov čeká ve Východočeském kraji na odškodnění několik desítek Romů z východního a západního Slovenska. „Obracejí se na naše sdružení a žádají o pomoc. Snažíme se pro ně udělat co nejvíc. Psali jsme na ministerstvo vnitra do Bratislavy, aby nám sdělili, kde se schovávali Romové. Informace musí být přesné, protože Ministerstvo obrany ČR to vyžaduje. Chceme, aby tito staří lidé už byli odškodněni, jenže ti, co o tom rozhodují se tomu vyhýbají, nezajímá je to.“
Vladimír Galba nám vyprávěl příběh jedné Romky, kterou si pozvalo Ministerstvo obrany ČR do Prahy. Měla vysvětlit, jak dlouho a kde se schovávala. Tvrdila, že v lese, ale neví, jak dlouho a už si ani nepamatuje, kde přesně to bylo. „Ptali se, jak se dostávala k jídlu, co jedla a ona řekla, že jí nosili jídlo sedláci. A tak jí vysvětlili, že to nebylo skrývání, a proto odškodnění nedostane. Mám dojem, že ministerstvo čeká, až tito lidé zemřou, aby je nemuselo odškodnit. Několik už i umřelo, protože jde o staré muže a ženy, ostatní se bouří.“
Podmínky pro přiznání odškodnění jsou podle Vladimíra Galby velice přísné a někteří Romové si už ani podrobnosti nepamatují.

Gejza Horváth