Nedávno mě velice potěšil článek Michala Komárka O ženském mužství (Reflex, 19. srpna). Autor se v něm zamýšlí nad způsobem, jakým se olympijští komentátoři vyjadřovali o výkonu ženských družstev (často o nich hovořili jako o „mužstvech“) a dává jej do souvislosti s poznatky postmoderní genderové jazykovědy, jejíž principy srozumitelně popisuje. Ta si totiž mimo jiného všímá i toho, co říkáme a jakým způsobem svou myšlenku formulujeme, včetně rodů podstatných jmen a jejich politicky korektního užívání. Můj příspěvek nemá s olympijskými hrami nic společného. Využiji argumentů pana Komárka a aplikuji je na majoritní vnímání nemajoritní společnosti, jež je do značné míry utvářeno právě médii.

Je dobře, že čtenářům Reflexu Michal Komárek přiblížil fenomén, který podle jeho tvrzení „většinu lidí (…) buď nezajím(á), nebo je rozčiluj(e).“ On sám ho však považuje za nanejvýš zajímavé téma. „Moderní či postmoderní jazykověda a filozofie jasně ukázaly význam jazyka pro chápání či dokonce vytváření světa, který obýváme.“ Zkusili jste někdy spočítat, kolikrát se v médiích, ať už v novinách, rádiu či na televizních stanicích, objevují senzacechtivé výrazy jako „černý obchod“ či „bílé maso“? Zamysleli jste se někdy nad tím, že ti, kteří tento obchod provozují, jsou ve skutečnosti dosti často „bílí“? Uvědomili jste si někdy, že oběťmi tohoto nelegálního obchodu se ženami jsou mnohdy příslušnice nemajoritní, nebílé společnosti, které se prostitucí snaží vyřešit svou tíživou ekonomickou situaci, do níž jsou často uvrženy shodou socio-ekonomických okolností? Vždyť slovo „černý“ je pro média mnohem chytlavější než slovo „ilegální“! Jedná se pak o hru se slovy ze strany médií, která chtějí zvýšit svůj obrat prostřednictvím většího počtu čtenářů, posluchačů či diváků. Daří se jim tak v lidech zakořenit velice negativní až hysterické asociace s různými pojmy, které následně záporně ovlivňují lidské myšlení. Jak říká Komárek: „Jde tu o zvyk, tradici, vidění světa, které jazyk reprodukuje.“
Když je tu řeč o mediálním žargonu, neubráním se poslední poznámce, která mi už dlouho leží na srdci. Divím se, že se zatím nikdo podobným způsobem „neobul“ do jedné nejmenované rádiové hvězdy, která každé všední ráno zaplavuje éter svým nedostatkem inteligence a důvtipu. Zmíněná komediantka si den co den od pondělí do pátku hraje na Romku. Snaží se nedůvěryhodně imitovat jakýsi neexistující romský dialekt a vypouští při tom takové snůšky hloupostí, rasisticky laděných nehorázností a hanlivých anekdot na adresu romské komunity. Nechápu, že ona rádiová stanice ji ještě nevykázala z řad svých zaměstnanců. Řeknete možná: „Tak to neposlouchejte. V demokracii si může každý říkat, co chce a kde chce.“ To však není odpověď, ani řešení. V západoevropských zemích či v Americe jsou podobné politicky nekorektní výrazy v médiích a v politice nepřijatelné. Znamená to, že existují účinná legislativní opatření, jež podobné nepřístojnosti znemožňují. Máme se tedy stále co učit.

Jana Kabeláčová