Mnoho Romů po válce na Slovensku řešilo nejen chudobu a hlad, ale i existenční problémy. Dříve narození, bezdomovci, tuláci, žebráci i ti, co kočovali, se museli usadit tam, kde je předtím mezi sebou nechtěli. Koně a vozy, život pod širým nebem, volnost a svobodu, vyměnili Romové za život ve společnosti, kde museli žít v opovržení, poznamenaní rasismem a diskriminací.

Za městy a dědinami si stavěli primitivní obydlí ze dřeva, kamene a hlíny. Přitom byli trnem v oku většinové společnosti, která si na nich kdykoliv vybíjela své choutky. Stávalo se, že gadžové podnikali lynče na romskou osadu, kterých se účastnili gardisté, ale také alkoholici a další vyvrhelové lidské společnosti. V čele útočníků stáli přední funkcionáři vesnické organizace KSČ. Romové měli těžké postavení – usadit se, znamenalo trpět. Přesto se nevzdávali, věděli, že práce a pravidelná měsíční mzda je zárukou jejich existence. Mnozí zbourali chatrče, postavili zděné domy, a tak si své postavení zlepšovali. Jejich sebevědomí rostlo, přebírali i zvyky gadžů, nosili podobný oděv jako oni, mluvili spisovnou slovenštinou, ale nejvíce místním nářečím. Romové prožívali své národní obrození, realizovali se ve společnosti, záleželo jim na tom, co si o nich gadžo myslí, chodili do práce a patřili k nejlepším dělníkům. Jezdili za prací i do Čech, kde si vydělali víc peněz. Dobře si žili v rodině, kde měli víc chlapců než děvčat, protože se počítalo, že chlapci půjdou brzo do práce. O takové cikánské rodině v dědině se říkalo, že je bohatá.
Vydělané peníze měnily Romům život, jejich postavení ve společnosti i mezi samotnými Romy. Krédem mnoha Romů bylo, aby rodina žila v lásce a bezpečí, aby nehladověla a měla našetřené peníze. Dbali na svoji pověst, ale nikoliv na vzdělání svých dětí. Do školy je neposílali, říkali si, že faráři ani doktoři z nich nebudou, tak na co se učit. Když romský kluk vyšel ze základní školy, vzal ho otec s sebou do práce, aby už vydělával. A tak jednalo mnoho rodičů, málokterým záleželo na tom, aby se jejich dítě něčím vyučilo. Za doby komunistického režimu se vzdělání u Romů nenosilo a společnosti na tom ani příliš nezáleželo. V době nejtužší normalizace se mnoho Romů stěhovalo i s rodinami za prací do průmyslových českých měst, kde se někteří natrvalo usadili. Říkalo se o nich, že „makat“ umí, že jsou to dříči, v práci si jich vážili a počítali s nimi. Ani jejich děti nebyly vedené ke vzdělání, přestože se rodiny začleňovaly do společnosti a budovaly si postavení.
Trvalo mnoho let, než aspoň malá část Romů pochopila, že vzdělání potomků je důležité. Nechtěli totiž, aby jejich děti musely tak těžce manuálně pracovat jako oni. Tím, že Romové žili a pracovali v české společnosti, byli v mnoha směrech ovlivněni i pozitivně. Měnili svůj život nejen materiálně (tzn. moderně zařízenými byty a domy, na což měli jako dělníci dostatek peněz), ale chtěli změnit své postavení také tím, že budou mít vzdělané děti. V době komunismu to bylo těžké, protože mnozí romští žáci byli zařazováni automaticky do zvláštních škol, takže patřičné vzdělání získali jen někteří. Neulehčilo to Romům život tak, aby se přestali potýkat s rasismem, ale přece jen se mohli lépe a jednodušeji zapojit do běžného života. Mnozí z nich se začali proti rasismu aktivně stavět a bojovat s ním. Poukazovali na to, že být Cikánem neznamená být mentálně postiženým, který patří rovnou do zvláštní školy. Nutno říct, že se mnoho změnilo. Přibyvá rovněž těch, kteří odmítají, aby jejich děti postihl podobný osud.
Avšak smutné na tom je, že ještě na začátku 21. století se Romové potýkají s primitivním rasistickým postojem mnoha jedinců i vysoce postavených osob, kteří jim způsobují životní komplikace a dostávají je do situací, které si Romové nezavinili sami. Těm musí čelit a řešit je. Přes všechny překážky Romové pochopili, že vzděláním mohou změnit svůj život a svoje postavení ve společnosti. Přibylo mnoho studentů na středních a vysokých školách, ale stále zůstává vysoké procento Romů, kterému je třeba pomáhat při hledání cesty ke vzdělávání.

Gejza Horváth