Pracuji jako terénní sociální pracovník a specializuji se na bydlení, respektive na ubytovny. Na pravidelných poradách v Libereckém Romském komunitním centru je bydlení častým tématem. Bohužel byty nejsou a pro sociálně slabé občany už vůbec ne. Novinové inzeráty jsou sice plné bytů k prodeji ať nových 2+1 za milion nebo starších 1+1 za půl milionu. Většina mých klientů ale nemá deset dní po sociálních dávkách ani 500 Kč natož 500 000 Kč.

Vždyť na těch nejobydlenějších ubytovnách, které mají společné sociální zařízení, teplou vodu dvakrát denně a oběd musíte začít vařit v 10 hodin, aby se na vás dostalo místo u sporáku, se platí 100 Kč na dospělého a 50 Kč na dítě za den. Takže rodina se třemi dětmi nechá měsíčně za bydlení 10 500 Kč. Při těchto cenách se vyplatí koupit starší, třeba už zrušenou ubytovnu, kterou před 15 lety měla skoro každá továrna, investovat peníze do nejnutnějších oprav a můžete začít podnikat. Při mých zkušenostech vám zaručím, že neproděláte. Vždyť většina mně známých ubytoven je stále plná, uvolňují se jen nárazově – většinou když někdo nemá peníze na další nájem. Naštěstí je romská rodina tak soudržná, že nenechá příbuzné na ulici, a kde se vyspí pět lidí, vyspí se i deset.
Za nějaký čas (týden, měsíc, rok) se seženou peníze na jeden až dva nájmy dopředu (dnes už se takto jistí většina ubytoven) a hurá na ubytovnu nebo do pronájmu. Je tam neustálý koloběh lidí, střídajících bydlení podle své finanční situace. Mrzí mě, že jich stále přibývá. Většina měst svůj bytový fond již rozprodala, protože na něj údajně jen doplácela ze svého rozpočtu. A tak se celé paneláky prodávaly lidem jako je p. Kendík, kterého dobře znají Romové ze severních Čech. Nevěřím, že tito podnikatelé investovali peníze do něčeho, co jim neponese zisk. Koupíte-li byt 2+1 za 600 000 Kč, tak při pětitisících holého nájemného máte za rok 60 000 Kč, což je 10procentní výnos z vámi uložených peněz. A to vám žádná banka nedá. Splátkový kalendář pro lidi ve finanční tísni s městem domluvíte skoro vždy, ale nikdy s majitelem nemovitosti, který se může zbavit nájemníka, platícího regulované nájemné.
Blížící se deregulace nájemného (a že se jí v příštích letech určitě dočkáme) má zahýbat s bytovým trhem, a pak prý každý dostane bydlení podle svých možností. Jestliže je v Praze nájemné za byt 2+1 10 000 Kč a v Liberci za stejný byt 5000 Kč, pochybuji, že majitelé bytů svým nájemníkům vyměří menší nájemné. A kdo na to nebude mít, toho čeká ubytovna.
Lidí, kteří si koupili byt, stále přibývá. Ještě před několika lety svorně tvrdili, že nebudou někomu (městu) dávat za svůj (městský) byt statisíce. Až když z médií nebo od známých zjistili, že kápnout na špatného majitele není zrovna terno, a že se člověk může ocitnout celkem snadno na ulici, projevili o koupi zájem. Jakmile je byt jejich, nějaká regulace nájemného je už moc nezajímá, ba spíše naopak…
Je pravda, že uvolnění nájemného postrčí mnohé lidi, kteří stále váhají zda jejich rodinný rozpočet unese zatížení hypotékou. Jasné je, že stoupnou ceny nemovitostí, a tím se stane vlastní bydlení velmi nedostupné pro většinu lidí v nájemných bytech, takže jim nezbude nic jiného než platit přemrštěné nájemné. Nejhorší dopad to samozřejmě bude mít na nejslabší sociální vrstvy, které žijí od výplaty k výplatě.
Nesmím zapomenout ani na mladé lidi, kteří buď zůstanou pod ochrannými křídly a zároveň pod dozorem rodičů, nebo jdou do podnájmu. Z platu sedmi osmi tisíc korun se těžko šetří na koupi bytu. I když je v ČR průměrná mzda přes 17 000 Kč hrubého, tak mi ukažte, kdo z mladší nebo i starší generace ji pobírá. Mladá generace už dnes nemá šanci získat byt od města, jako tomu bylo například ještě před deseti roky. Podporu jejich bydlení má v programu každá vláda, ale v praxi jsem ji bohužel zatím nepostřehl.
Nelze tedy než doufat, že nová vláda v čele s premiérem Grossem nepodlehne silné lobby majitelů nemovitostí a nepřistoupí k deregulaci nájemného, která by odčerpala z již beztak napjatého rozpočtu další finance na zvýšené příspěvky na bydlení.

Vladimír Dlouhý, Liberec