Na zmíněnou knihu mě upozornila moje téměř celoživotní přítelkyně, která několik desítek let pracovala na brněnské univerzitě v oboru pedagogiky. Domnívala se, že bych si ji neměla nechat „ujít“, protože v ní autor pečlivě nashromáždil „všechno“ o Romech. Vychází z velikého množství literatury. Ona sama se nikdy o problematiku romských lidí zvlášť nezajímala. Knihu jsem koupila.

Petr Bakalář opravdu vydal knihu o 170 stránkách, sestavenou na základě tvrzení mnoha jiných lidí píšících o Romech. Sám v úvodu tvrdí že, nedostatky této práce vznikly především tím, že romskou problematiku studoval teoreticky za použití prací jiných autorů. Že mu chybí osobní zkušenost. Stěžuje si také na nezájem specialistů o svou práci, s nimiž by byl rád konzultoval.
Bakalář v knize mnoho z psychologie Romů neuvádí. I při své praktické neznalosti romských lidí (či právě proto?) dává najevo své záporné stanovisko vůči nim. To přímo „dýchá“ z celé jeho práce. Na samém začátku knihy zařadil Romy do tzv. „r“ životních stratégů, kteří naopak od „K“ životních stratégů, vykazují kdejakou nesympatickou vlastnost. Dále se pak vlastně snaží dokazovat jak mu to klape s tímto předběžným zařazením. Ta „lepší“ etnika, třebas Židé, zase zapadají do „K“ stratégů.
Poněvadž se pustil, nechápu proč, bez vlastní znalosti problematiky do kompilačního díla se zjevně předpojatým postojem k Romům, vybíral si materiál, který jeho postoji odpovídal. V některých případech se mu to podařilo i od autorů, kteří výborně Romy znají a udělali, dosud dělají, velmi užitečnou kulturní a pedagogickou i badatelskou a organizační práci s citovým zaujetím ve prospěch Romů. Jen namátkou: Balabánová, Hübschmannová, Holomek, Davidová atd., atd. Třeba Helena Balabánová založila Základní školu P. Pittra, v níž se svým týmem skutečně vycházela z psychologie a situace Romů. Dát dětem úplné základní vzdělání jako odrazový můstek do rovnocenného a rovnoprávného životního začlenění a pak i možnost jakékoliv vyšší kvalifikace bylo a zůstalo jistě i nyní, kdy musela školu předat a působí jinde, jejím cílem. Dotud byly romské děti většinou odsunovány do zvláštních škol, protože v běžném české škole se nebral ohled na jejich odlišnost a neposkytovala se možnost dostatečné přípravy a odstranění handicapu pro jejich úspěšnost v ní. Dařilo se to.
Bakalář, ať již z praktické neznalosti a nezkušenosti s Romy, možná i z nedostatku opravdové psychologické erudice (jež by jistě musela zahrnovat také značný stupeň empatie), napsal knihu, která přinejmenším popuzuje ty, kdo se snaží Romům lépe rozumět a pomáhat jim odstraňovat handicapy vůči majoritní společnosti. Ještě důležitější je vliv této knihy na lidi, kteří toho vědí o Romech málo nebo téměř nic. Takové informace je utvrzují v přesvědčení, že to, co se o Romech kdy špatného doslechli, je tu černé na bílém. Evokují se všechny možné pověsti a nedobré zkušenosti, činy ostrých vlasteneckých skinheadských skupin se v konečném důsledku mohou zdát i sympatické. Kolik rasistického podhoubí bují i mezi českou policií a různými úředníky? Kolik je ho v některých úřadech, zdravotnictví, školách, službách a v srdci mnohých?
Místo podobných knih bychom raději měli předkládat lidem publikace těch, kdo s Romy a pro ně pracují s pochopením a láskou a mají krásné výsledky. Na závěr alespoň malý výňatek z publikace Heleny Balabánové Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí:
Škola je pro děti, ne děti pro školu. Aby mohlo být dítě ve škole úspěšné, musí ji nejprve přijmout za svou. Škola by měla být pro dítě místem, kam rádo chodí, kde se dobře cítí.
Romské děti přicházející do našich škol se svou specifickou osobnostní romskou výbavou, nemají v naprosté většině naději na úspěch.
Na školním neúspěchu se podepisuje škola, která se vůbec nezabývá tím, jaké děti do ní chodí. Škola, do které chodí hodně romských dětí, by se měla vážně zabývat tím, co ve své koncepci změnit, aby byla školou pro děti, které jsou jejími žáky.
Především jde o:
vytvoření příznivé atmosféry ve škole – v přístupu k dětem a jejich rodičům; změny v organizaci výchovně-vzdělávacího procesu; curriculum – rozsah náplně výuky romských dětí v počátečních ročnících ZŠ; odpovídající metody a formy výuky.
Kéž bychom se místo negativního zaujetí, které vede jen k hromadění záporů, prohlubování vzájemné nedůvěry a nepřátelství, raději snažili o vstřícnost a pochopení, byť i hodně odlišných bližních. Mělo by tomu tak být nejen ve školství, ale ve všech dalších oblastech (politice, soudnictví, policii, službách atd.) a zejména v každém lidském srdci.

Eva Dobšíková, učitelka, Brno