Tato kniha se 174 stránkami textu vyšla v nakladatelství Doplněk v Brně v roce 2003. Podílí se na ni ne méně než deset autorů. Tyto texty nelze nechat bez povšimnutí, protože vyvolaly značný rozruch, a v romských kruzích, jichž se nejvíce dotýkají, i velkou nevoli.
Nyní si všimnu pouze 1. kapitoly nazvané Romské osady – enklávy tradiční společnosti, jejímž autorem je již zmíněný Marek Jakoubek.
Postupně si dovolím reagovat na stránkách Romano hangos na všechny kapitoly.

Nejsem žádný humanista, jenom strojní inženýr, ale právě to mi umožní podívat se na zmíněné texty pohledem nezatíženého pozorovatele. A jelikož jde o texty, které, jak jsem vypozoroval, si činí ambici být vědecké, podrobím zkoumání i vědecké přístupy autorů, kteří se za vědce považují. To mohu učinit docela fundovaně, neboť jsem se vědou zabýval v čase mého působení na Vysoké škole technické, byť vědou diametrálně odlišnou té páně Jakoubkově.
Situace je tedy taková, že Marek Jakoubek na příkladu zkoumání romských osad na východním Slovensku činí dalekosáhlé závěry, týkající se celé romské komunity v ČR.
Aniž bych se zmiňoval dále, nemohu mu odpustit první vážný přestupek, jehož by se vědec formátu, za nějž chce být považován, neměl dopustit. Totiž že nám neřekl, kolik těch romských osad bylo zkoumáno a kolik dalších respondentů v nich vyzpovídal. Romských osad na východním Slovensku je hodně a každá je jiná. Jsou takové, které snesou dosti přísná měřítka i vyspělé společnosti a jsou i takové, které jsou zcela demoralizované a deklasované. Kterým z nich se pan Jakoubek věnoval? O tom nic neříká. Ale to je podstatná věc, jak dále vyplyne z mého rozboru.
Z poznámky pod čarou na str. l8 se dovídáme, že jeho informátory byli Romové ve stáří 27 a 34 let a na str. 19 rovněž dva – 32 a 26 let, všichni z romské osady v okrese Prešov.
Byli ti informátoři jen čtyři nebo jich bylo více? Jací to byli lidé: nevzdělaní, více vzdělaní, z jakých rodin? Rodinným klanům se pan Jakoubek věnuje podrobně. To nám mohl říci o těch rodinách více! Dokonce si troufá tvrdit, že jedinec bez rodiny je nic. To už dnes zdaleka neplatí!
To vše říkám jen proto, že bych si rád učinil obrázek o průkaznosti a vypovídací hodnotě sdělení informátorů. Ostatně ta sdělení jsou tak primitivní a vytržená ze souvislostí, že si jen stěží mohu dělat iluzi o užitečnosti takové výpovědi v tak nereprezentativním výzkumu.
Další těžký prohřešek s ohledem na závažné závěry pokládám to, že zkušenosti nebo výzkum z romských osad na východním Slovensku se zevšeobecňují na celé Slovensko a dokonce na celou ČR, kde je situace naprosto jiná. To je zcela neodpustitelné a nepřijatelné!
Nevíme, jaké osady si pan Jakoubek a kolektiv vybral, ale z toho, co nám prezentuje na svých pouhých osmnácti stránkách a to ještě formátu A5 je zřejmé, že to byly osady zcela demoralizované, které se dostaly kvůli okolnostem na úplné dno. Je tedy otázkou, zda právě je lze pokládat za tradiční romskou pospolitost. Mohli bychom o tom diskutovat, kdyby nebyly učiněny zcela utržené a téměř šílené závěry dalekosáhlého rozsahu.
Podobné osady nepředstavují tradiční pospolitosti Romů ani dnes, natož v době před 2. světovou válkou, kdy existovaly s autoritativním vedením v čele, s přesně a přísně stanovenými životními a společenskými pravidly, s přísně stanovenou návazností na majoritu apod. Takovéto pospolitosti by byly hodny zkoumání a připouštěly by i širší zevšeobecnění. To však není případ páně Jakoubka a kolektivu.
Je třeba chápat věci i v historických souvislostech a kdo to neumí, pak ať se nepouští do vědeckého bádání, obzvláště v humanitních vědách. Je tedy nutno znát, co se po válce v uplynulých 60 letech stalo. Že totiž došlo díky totalitnímu režimu komunistů k destrukci romských hodnot, Romové ze Slovenska migrovali do Čech a na Moravu za prací, kde se střetávali v průmyslových centrech s vykořeněným obyvatelstvem a mnohé ze své kultury, morálky apod. ztráceli v tomto nepříznivém prostředí. Silný asimilační tlak k tomu velmi přispěl. Po zkušenostech s holocaustem jaký div, že mnozí podlehli a rezignovali. To je vina majority, nikoliv Romů. Ale o to nejde. V této debatě a v tomto smyslu je třeba vidět tu životodárnou sílu Romů, kteří vše přečkali a znovu usilují o svoji emancipaci. Je to jenom a jenom jejich věc. Některé romské osady se dostaly do takové situace také už kvůli transformující se demokratické společnosti. Toho jsme si vědomi a nikdo z nás, kdo usilujeme o emancipaci Romů, s tím nesouhlasí.
Kromě historických souvislostí Marek Jakoubek a kolektiv zcela ignorují další nezbytné okolnosti, kterými je nutno se zabývat.
Je to především romský jazyk. Tím všichni obyvatelé romské osady dosud mluví a je to pořád jejich mateřština. To je přece dosti silný jednotící prvek dokonce i tam, kde vše jiné selhává. Je to jazyk větší části Romů žijících v ČR i na Slovensku v počtu dostatečném, aby představoval jasnou a zřetelnou skupinu občanů, která usiluje o svoji emancipaci a je si toho vědoma. Je to dokonce i většina Romů žijících v Evropě, kteří suverénně trvají na svém romství. To ostatně potvrdili i na nedávné diskusi v rámci mezinárodního festivalu Khamoro.
Škoda, že v poznámkách pan Jakoubek uvádí Milenu Hübschmannovou a její skvělou práci Šaj pes dovakeras (Můžeme se domluvit) a nevšiml si toho, jak jazyk velmi mnoho může vypovídat o romské kultuře a jak je pro tuto kulturu zcela rozhodující. Své romství nepopřou ani ti, kteří už hodně ztratili ze své romštiny a používají více češtiny. Výrazové prostředky romštiny se v češtině silně a zřetelně projevují.
Marek Jakoubek romsky neumí. To mu nelze vyčítat. Ale pak nemůže činit dalekosáhlé závěry v něčem, co nezvládl a čemu neporozuměl. To je vážný handicap, se kterým se nedokázal vypořádat.
A konečně je tu naprostá ignorace spontánního rozhodnutí Mezinárodní romské unie z roku 2000 v Praze, která prohlásila Romy za příslušníky národa. K tomu nemá nikdo cizí z vnějšku co říci. To nelze než respektovat! Ne tak naši výzkumníci.
Otázka tvorby národa je věcí politického vývoje a rozhodnutím skupin obyvatelstva charakterizovaného společným jazykem, kulturou, zvyky a vůlí rozhodnout se k takovému kroku.
Není mi jasné, kde pan Jakoubek sebral to, když na straně 30 prohlašuje: „…protože největším romským specifikem je právě skutečnost, že jejich společenství jsou posledními relikty tradiční společnosti (v úzkém slova smyslu jako protikladu společnosti občanské, moderní), jejíž principy ustavení národa vylučují.“ Přeloženo do češtiny: Romové nemají ve svých společenstvích zakotven občanský prvek a proto nemohou být národem. To je ovšem totální nesmysl!
A ještě něco, co mne opravdu uzemnilo, opět cituji: „Můžeme tedy konstatovat, že úsilí o národní emancipaci obyvatel romských osad je jedním z největších asimilačních triků, které byly na toto společenství (byť jistě mnohdy nevědomky a v dobré víře) uplatněny.“ Přeloženo opět do češtiny: romské osady nejsou asimilovány dodnes a to ani ty nejhorší! Asimilace, kterou měli komunisté v programu, uplatňovali u Romů nikoliv v romských osadách, nýbrž mimo ně, jak jsem již sdělil, a byly do značné míry výsledkem nepříznivé migrace a demoralizace romské kultury. Romské osady, pokud by totalitní režim zůstal a pokud by neupustil od tvrdé asimilace (po roce 1968 poněkud tuto politiku změnil), by přišly v tomto smyslu na pořad dne až úplně naposled. Jaký asimilační trik?
Ještě bychom si měli ujasnit pojmy etnikum a národ. Etnikum existuje nezávisle na vůli jeho příslušníků. Národ je věc vůle, je to proces, který je vnitřní záležitostí každého národa. Že při tom procesu dochází i k projevům, které něco idealizují a předestírají v různých oblastech kultury, jazyka, zvyků, chování apod., je přirozené a je průvodním jevem každého emancipačního hnutí. Dělo se tak i u českého národa, jen si vzpomeňte na rukopisy.
Proč se vůbec k této záležitosti vyjadřuji? Úsilí o popření emancipačních snah u Romů pokládám za mimořádně nebezpečné. Řeči o tzv. kultuře chudoby chtějí poukázat na nesmyslné tvrzení, že Romové jsou charakterizováni jako skupina definovaná svým sociálním postavením. To není jednak pravda (připomeňme si Romy olašské, kteří rozhodně nepatří mezi sociálně slabé nebo nově se tvořící mladou romskou inteligenci) a jednak to silně vyvolává a podporuje obecnou náklonnost celé společnosti k hodnocení Romů jako patologické skupiny obyvatelstva. Teď, po 15 letech budování demokracie, se znovu vracíme k hodnocením, které produkoval totalitní režim. Dělal to proto, že usiloval o asimilaci, bránil emancipaci. „Nejlepší cikán je žádný cikán!“ (Záměrně používám malé písmenko v názvu). Toto přirovnání by mělo být dostatečným varováním.
Ale nebezpečí je ještě větší: jestli popíráme emancipaci a všechny prostředky k její podpoře a jsme ochotni (s mnoha omezeními) věnovat se jen sociálnímu řešení, pak automaticky odmítáme podporovat (i finančně) emancipaci. Při tom právě tyto snahy, jak ostatně ukazují i zkušenosti z minula, mohou vést k rychlejšímu a efektivnějšímu procesu pozvednutí Romů.
Na závěr ještě tolik: Kdyby naše společnost byla dokonalejší a dala všem lidem bez rozdílu stejnou šanci, pak bychom se o sociálních problémech Romů, kultuře chudoby a všemu, co tyto úvahy provází, vůbec nebavili. Stát by to zvládl a my se mohli věnovat skutečně jen pozvednutí Romů na principu emancipace. Stát toho schopen není. Proto o tom diskutujeme. Ale není to věc zásadní, alespoň ne ve smyslu našich úvah.
V dalších komentářích se dotknu jiných aspektů této nepatřičné diskuse, která byla vyvolána přemrštěnými ambicemi mladých mužů (i žen?) s velkým sebevědomím a bez pokory, která teprve je pravou okrasou vědy. To proto, že slouží jako jeden z kontrolních mechanismů ve vědecké práci. Při tom ještě zdaleka nejsem hotov s řadou neudržitelných tvrzení v této první kapitole, u níž ještě zůstanu.

Karel Holomek