Mnoho majitelů hotelů, kaváren, vináren a restaurací nechce pouštět Romy dovnitř. Na dveřích to napsáno nemají, ale když k nim přijdou, mají buď rezervovaná místa nebo obsazeno, případně je vstup jen na klubové karty. V některých podnicích personál natvrdo řekne: Romové tady mají zákaz.

Potupení a zhanobení Romové se buď na místě brání nebo odejdou beze slova. Když se takový případ dostane k soudu, viníci jsou potrestáni tak, že se musí poškozeným písemně omluvit a finančně je odškodnit, což nic neřeší. Majitelé porušují zákony dál. Někde zákaz platí trvale. A tam k tomu mají velice pádné důvody. Například: Romové se neumí slušně chovat. Nebo slyšíte: když k nám přijde víc Romů, bílá klientela z nich má strach a odchází, nám klesají tržby a nejsme schopni pokrýt ani náklady na provoz. Chytré, ale průhledné hodnoty slušnosti totiž diktují majitelé a jak se zdá, mezi Romy není ani jeden slušný člověk. Je to lež velká jako Brno.
Připouštím, že někteří hosté odcházejí kvůli Romům, ale když přijde víc Romů do podniku, tak udělají takovou tržbu, že ušlý zisk několikrát nahradí. Svatba, narozeniny, jmeniny, křtiny nebo jiné oslavy jsou u Romů tradicí, kterou oslavují ve velkém. Podnik, který si pro tento účel vyberou, vždy bohatě vydělá. Myslím si, že o takovou klientelu by měli majitelé restaurací stát. Jenže tomu tak není. Když se Romové chtějí najíst, napít nebo jen tak posedět, zvažují, než někam vstoupí, přemýšlejí, jestli je dovnitř pustí nebo ne. Řeknou si, že nikam nepůjdou, protože by se zase hádali a ještě by na ně obsluha zavolala policajty. A tak raději sedí doma a zvykají si, že nic nezmohou.
A není proč se divit. Soudy v tomto směru řeší většinu případů tak mírně, že by se mohlo zdát, že viníky chtějí spíše osvobodit než potrestat. Romové poukazují na zákazy, příkazy, rasismus a diskriminaci, ale nemohou tyto jevy dokázat, i když se jedna o trestné činy, které jsou páchané jen na nich. Když podávají trestní oznámení, policie to zapisuje jen jako výpověď poškozených. Zápis nevypovídá o tom, že policie stojí na straně zákona. Já sám mám tuto zkušenost z Ostravy. Pro můj původ mě vykázali z restaurace, kde jsem se chtěl najíst. Zavolal jsem proto policii, případ vylíčil a chtěl podat trestní oznámení. Žasl jsem, když policajti zavolali majitele restaurace, který zákaz vydal a zeptali se ho, jestli mě obslouží. On samozřejmě řekl ano. Podal mně jídelní lístek a řekl Prosím posaďte se. Policisté mně řekli, že si vymýšlím.
Když jsem viděl, jak zmanipulovali jasný případ trestného činu, který naplňoval skutkovou podstatu rasové diskriminace a ochranu osobnosti, šel jsem na hlavní policejní stanici. Tam jsem znovu vypověděl, co se mně stalo a jak se zachovala policie. K výslechu přišli opět ti samí policajti a řekli, že mě v podniku chtěli obsloužit, ale já jsem to odmítl. Vzdal jsem to, protože samotná policie byla proti mně a u soudu bych nic nezmohl.
A jako další příklad uvedu případ mé dcery. Jako mladý člověk, který se chce bavit se s tímto rasismem setkávala téměř pravidelně. Několikrát se rozhodla se s majiteli klubů soudit. V jednom případě, který se táhl asi dva roky, byla nakonec „odsouzena“ ona sama. Za to, že jí řekli, že majitelka klubu Remix v Brně si nepřeje pouštět dovnitř Cikány, tak nakonec ještě zaplatila náklady za soudní výlohy asi ve výši 35 tisíc Kč. A to nepočítala výdaje, které musela zaplatit advokátovi. Nemohla totiž nijak dokázat, že vyhazovač, který stál u vchodu jí toto opravdu řekl, i když na to měla několik svědků. Vyhazovač totiž pracoval v klubu na černo, a tak vlastně nebyl nikde registrován. Nikdo tak nemohl dokázat, že jí to řekl zaměstnanec klubu, ale že to mohl být jenom nějaký chlap, který stál u dveří a měl vyholenou hlavu a tvářil se jako zabiják a pouštěl dovnitř pouze bílé. Soud spíše hledal jak osvobodit majitelku klubu a ne ji potrestat za to, co se v klubu běžně děje. Dceři v té době nepomohlo ani to, že byla poslankyní Parlamentu České republiky. Domnívám se, že soud sledoval vyšší státní cíle, aby mluvil v souladu s ostatními popírači rasismu a diskriminace, kteří jsou neustále slepí a hlušší k tomuto jednoznačnému projevu rasismu u nás.
Mnoho poškozených Romů v tomto směru nemá pocit, že je soudy ochraňují. „I když je jasné, že jsme diskriminování jen kvůli svému původu, tak soudy nemorálně nevynášejí rozsudky nad těmi, co nás poškozují,“ říkají. Domnívám se, že mají pravdu. Jak se dovolat svých lidských, občanských a politických práv, když je společnost neslyší?

Gejza Horváth