Tak jsem byl s naší skupinou Mobius na festivalu Forfest v Kroměříži a podnikl jsem tam jednu akci s místními Romy. Na velkém náměstí jsme v době fotbalového mistrovství Evropy postavili branku – bílou plochu a místní romské děti na mne útočily míčem namáčeným do dřezu s černou barvou. Já jako bílý brankář jsem bránil svoji bílou plochu – branku, aby mně tam nedal někdo „černý gól“.

Tak jsme hráli po několik hodin, až jsem byl téměř černý a za mnou na bílé ploše byla řada obtisklých černých gólů. Jeden jsem dostal přímo na obličej. Vše probíhalo ve všední den, kolem chodili Kroměřížané a zřejmě jim strašně vrtalo hlavou, co se to děje. Skončil jsem na první pomoci, protože se mně dostala barva do očí a téměř jsem přestal vidět. Druhý den, když se mi zase vrátil zrak, jsem pozval rodinu Arpáda Horvátha s dětmi do místní kavárny na zmrzlinu. Následovala scéna jak vystřižená z brožurky Český rasismus. Přišla servírka a prohlásila: „Nezlobte se, ale Cikány neobsluhuju.“ Ve mně se začala vařit krev a okamžitě jsem i s romskou rodinou vyrazil na policii. Po delší době jsme se dozvonili na sloužícího policistu, který, když jsem mu oznámil, že jsem přišel nahlásit trestný čin, vzal stranou pana Horvátha a povídá: „Pane Horváth, podívejte se, my tam pošleme nějakého pochůzkáře, ten s tou servírkou promluví a všechno se uvede na pravou míru. Věřte mi a teď jděte domů.“
„Jaké domů,“ zařval jsem. „Já jsem tady kvůli nahlášení trestného činu, tak to laskavě zapište.“ Policista znervózněl a povídá: „Tak si ale budete muset počkat, až se někdo vrátí, oni jsou teď na fotbalu.“ To už mně docházela trpělivost a povídám: „A proč vy nemůžete udělat zápis?“ Následovala odpověď, o které jsem si myslel, že je to vtip. Policista povídá: „Já nemůžu psát na stroji, protože mám něco s rukou.“ „To nemyslíte vážně!“ zařval jsem a on vytušil, že se tak lehce nevzdám. Za chvíli jsme seděli u stroje, do kterého policista ťukal lámanou češtinou moji výpověď. Když jsme skončili, podal mně ruku a povídá: „Děkuji, my vám dáme vědět.“ „Ale já chci kopii výpovědi,“ žádal jsem. „To jste nemohl říct dřív?“ a podal mně průklep. Když jsem to chtěl od něj ještě podepsat, slyšel jsem: „Ježišmárja, to budu muset zase dávat mezi kopíráky!“ Zničený policista mně konečně předal kompletní zápis.
Pak jsme se vydali do jiné restaurace, kde už nás obsloužili a dětičky konečně zabořily lžíce do zmrzliny.
Takže to byla moje kratičká zpráva o dění na Moravě a už jsem zase u nás v imperialistické Americe (což je zase jiná kapitola).

Milan Kohout, Boston, USA

Romské festivaly

Vážený pane Horváthe,
v tyto dny četla jsem v časopisu Folk&Country o letních hudebních festivalech, připomnělo mi to, že jsem chtěla napsat pár řádků do redakce RH k článkům, které vyšly v č. 16 dne 12. srpna.
Psali jste o dvou romských festivalech, články jsem si s velkým zájmem přečetla... Podrobně popisují dění na akcích, k článku D. Cincibusové mini připomínka: myslím, že paní Cincibusová vyšla z dříve napsaného programu festivalu a v článku jako účinkující uvedla i kapely, které na festivalu nevystoupily. Ve Svojanově 2004 jsem neslyšela Kandráče ani skupinu Romane Romňija. A pokud se jedná o Kale famelija, domnívám se, že pod tímto názvem vystoupili bratři Duždovi s bratranci, tzn. Desiderius Dužda z Romano rat a Jan Dužda s dalšími členy skupiny Kale. Toto jejich vystoupení (mužské vokály s hudebním doprovodem dalších členů Romano Rat a Milana Kroky z Kale) bylo velmi pěkné, zajímavé a u posluchačů sklidilo velký úspěch.
Z vašich článků je poznat, že jsou psány muzikantem... Vnímám z nich, jak bohatě vždy popíšete jednotlivá vystoupení účinkujících skupin právě z tohoto pohledu. Zdůrazníte, co je u jednotlivých skupin zajímavé, čím se vyznačují, což je přínosné i pro posluchače nemuzikanty (kteří se v muzikantských prvcích romské hudby sami tolik neorientují).

Zdeňka Poláková, Havířov