Tak i já jsem podlehla reklamě v televizi a dopravních prostředcích a vypravila jsem se na Hřebejkův nový film Horem pádem. Je pravda, že jistá očekávání jsem měla. Předpokládala jsem delikátní zápletku ve stylu oblíbených Pelíšků okořeněnou ostrým komentářem na adresu současné české společnosti a jejích nešvarů hlásaných ve většině nadšených recenzí.

Počet všech postav a zápletek ve filmu byl proti mým očekáváním mnohem bohatší. Kvantita však není vždy ku prospěchu kvality, což jsem zjistila asi v polovině. Úvodní zápletka, v níž dva čeští převaděči diskutují o svým zážitcích z dovolené a po přejezdu hranic otevřou dodávku plnou utečenců, kteří se rozprchnou do lesa v domnění, že jsou v Německu, se rozrůstá v další. Jedna z nich se týká bezdětného páru. Tvoří jej frustrovaná žena, která nemůže otěhotnět a pracovník bezpečnostní služby s rozštěpem, vyholenou hlavou a několika záznamy v trestním rejstříku za přestupky při fandění. Mladá žena se za každou cenu snaží dítě získat a když se k ní dostane informace, že si v jednom bazaru může od převaděčů nelegálně koupit kojence, který zůstal v dodávce po utečencích z Východu, neváhá a za dítě zaplatí. Nastává tak paradoxní situace – evidentně nečesky vyhlížející dítě se dostane k „otci“, který má rasistické a xenofobní postoje. Dochází tím k dočasné názorové proměně bývalého fandy Františka, který koupeného syna Františka přijme za svého a přijde tak o své kamarády-rasisty.
Jestliže tyto dvě dílčí zápletky líčí životy soudobého středu české společnosti, další líčí život příslušníků vyšší střední vrstvy. V nich figurují dvě rodiny starého doktora, jehož první manželka, s níž se nerozvedl, žije sama i proto, že jejich syn již před mnoha lety emigroval do Austrálie, kde žije s černošskou ženou a synem. Z těchto spíše konverzačních, tradičně hřebejkovských scén, kdy dochází k výměně názorů obou manželek, je cítit, že rasismus není pouze otázkou zařazení do hierarchie společenských postavení – rasismus existuje i mezi vzdělanými lidmi. Tím spíše u těch vzdělanců, kteří žili v názorově uzavřeném, komunistickém Československu (a následně postkomunistické České republice, náhle otevřené jiným etnikům). Jejich postoje jaksi zatrpkly i z důvodu absence jakéhokoli styku či srovnání se zahraničím.
Tato kritická poselství jako by se však vytratila nebo spíš byla utopena ve spleti postav a změti událostí, v níž se divák během dvou hodin prakticky ztratí. Podobně náhle ze scény mizí postava, o niž jsem si naivně myslela, že bude ústřední – malý kojenec František, syn uprchlíků. Pracovník bezpečnostní služby František se vrací k hospodskému fandovství poté, co policie zjistí, že se jedná o nelegálně koupené dítě a jeho zoufalá žena jej opouští.
Navzdory jakémusi neurčitému vyznění celého filmu, jemuž se nepodařilo dílčí zápletky nikterak kvalitně propojit, si cením dost kritického konce a poselství, které se týká dětí a dětství v ČR. Přestože náhlé zmizení malého Františka ze scény dělá spíš nepřirozený dojem, vnímám v něm i narážku na skutečnost, že pro kvalitní multikulturní výchovu dětí (i dospělých), která hlásá respekt ke všem bez rozdílu, není v ČR stále ještě dost místa. To jsem vyrozuměla i z jednoho z posledních obrazů: prvorozený syn starého doktora po návratu do Austrálie hraje na pláži fotbal se svým synem tmavé pleti, oblečeným do dresu českého fotbalisty. Hm.

Jana Kabeláčová